Expedice Honington 2002 (Anglie)

aneb: po čtyřech letech opět do Anglie

Po slavnostním startu expedice na náměstí Míru v J. Hradci jsme se ve středu 5. června 2002 vydali přes Německo a Belgii do francouzského přístavu Calais. Odtud jsme po zakoupení trajektového lístku odjeli do nedalekého městečka Pihen-les-Guines, kde jsme na místním hřbitově zdokumentovali hrob československého stíhacího pilota Stanislava Fejfara, který zahynul ve vzdušném souboji nad Francií 17. května 1942. Přibližně deset kilometrů od Pihenu se nachází další zajímavá válečná lokalita, která však během II. světové války patřila k mimořádně utajovaným. Jmenuje se Mimoyecques a byla vybudovaná v místě odlehlém od lidí. Němci zde „provrtali“ skalnatý kopec a zároveň na něm budovali obrovské „betonové monstrum“, které mělo sloužit jako základna pro jejich další superzbraň, střely V3. Jednoduše řečeno, jednalo se o výstavbu systému několika desítek děl, každé o délce 127 metrů (původně plánovali dokonce 150 metrů!) zabudovaných do betonového podkladu. Odtud měly být pomocí tlakových pump vypouštěny 1,8 metrů dlouhé a 135 kilogramů vážící „okřídlené“ střely. Ty byly speciálně vyráběny. Pokoušelo se o to několik renomovaných firem v celé Němci okupované Evropě. Jak ukázaly následné testy, světe div se, nejlepších výsledků dosáhli Češi ve Vítkovických závodech! Naši lidé se vždy uměli postavit k práci a vymyslet něco víc než ostatní. Pravdou je však i to, že se to například v bojující Velké Británii vědělo a našemu exilovému prezidentovi Dr. Edvardu Benešovi bylo často předkládán fakt o prokazatelné kolaboraci našich lidí s Němci. V tomto směru mnohé změnil až čs. parašutisty provedený atentát na říšského protektora R. Heydricha 27. května 1942. Vojenská pevnost Mimoyecques se střelami V3 měla časem „vypomoci“ létajícím raketám V1 a V2. Měly být nasměrovány proti Anglii a dolétnout do vzdálenosti více než 100 kilometrů. Cílem byl především Londýn a jeho okolí, i když v nejtajnějších představách Němci uvažovali o dostřelu téměř 240 kilometrů. Vše se naštěstí podařilo francouzskému podzemnímu hnutí včas odhalit a potřebné informace doručit britské rozvědce. Ta se po vyhodnocení situace rozhodla lokalitu zničit za pomoci amerického letectva. Počátkem srpna 1944 byly proti pevnosti vyslány dva bombardovací Liberátory B-24, jejichž osádku namísto běžných deseti osob tvořili pouze dva letci. Zato stroj byl maximálně naplněn mimořádně explozivními bombami. Dle původního plánu měly být stroje pilotovány až téměř k pobřeží Francie a následně opuštěny na padácích. Z jiných letounů pak měli speciálně vycvičení muži navádět tyto Liberátory pomocí „modelářského“ rádia na cíl. Jeden z nich skutečně i přes dokonalou protiletadlovou obranu doletěl nad Mimoyecques a zasáhl centrální šachtu nedostavěného objektu. Pevnost byla téměř celá zničena. I když se Němci pokusili celé místo opravit a Američané po nějakém čase opět bombardovat, již nikdy se nepovedlo uvést střely V3 do plné funkčnosti. Nikdy však není nic zadarmo. Při explozi Liberátoru nad lamanšským průlivem zahynul například i Joseph Kennedy, starší bratr pozdějšího amerického prezidenta Johna F. Kennedyho. Průzkumu lokality jsme se věnovali především Vláďa „Vojta“, Jirka „Růža“ a já. Vystoupali jsme po strmém kopci až do míst, kde původně stála mohutná betonová monstra určená pro start střel V3, která však byla zničena americkým náletem. Před našima očima se volně „válely“ několikametrové bloky betonu „rozházené“ po okol-ním terénu jako krabičky od sirek. I když to bylo nebezpečné a fyzicky náročné, prozkoumali jsme několik bunkrů a do sbírek přinesli několik dobových artefaktů, včetně jedné větší střepiny z letecké pumy. Když se nachýlil čas plánovaného odjezdu, vrátili jsme se za kolegy a vydali směrem k Calais. Cestou ke kanálu La Manche jsme viděli pomník slavného francouzského aviatika Luise Blériota, který ze zdejší písečné pláže odstartoval 25. července 1909 a jako první člověk na světě překonal vzduchem vzdálenost přibližně třicet pět kilometrů přes lamanšský průliv. V Anglii sice přistál poměrně „tvrdě“ na jednom ze svahů nad městem Dover, ale přeletěl a byl první! Obdobně naší první cestě do Anglie, která se uskutečnila během „Expedice Duxford 1998“, jsme poslední chvíle před naloděním na trajekt strávili přímo u vod kanálu La Manche. Pro nás Středoevropany a suchozemce je vždy zajímavé pozoro-vat nejrůznější plavidla proplouvající touto úžinou, která denně přepravují tisíce lidí a množství tun nákladu mezi Francií a Velkou Británií. V okolí Calais se také nachází betonové pevnosti Atlantského valu, které Němci budovali proti případné spojenecké invazi z Anglie. Bunkry postavili bezesporu technicky dokonalé. Došlo dokonce i k vylodění, ve slavný den D 6. června 1944, ale to vše ze strategických důvodů o několik set kilometrů jihozápadněji na plážích Omaha, Utah, Gold, Juno a Sword. S nadcházející tmou jsme dorazili do přístavu. Avízovaný odjezd trajektu byl stanoven na 22,45 hodin, ale pro jistotu jsme byli připraveni o celou hodinu dříve. S naší devítimístnou dodávkou jsme byly zařazeni do kolony mikrobusů, kterým bylo vyčleněno druhé patro podpalubí lodi společnosti Sea France. Z přístavu jsme vyjeli téměř načas. Hodinu a půl trvající cestu jsme prochodili po palubě a pozorovali nejen vzdalující se evropský kontinent, ale o něco později pomalu se přibližující britské ostrovy. Již zdáli byl vidět nasvícený doverský hrad i celé přístavní město. Když jsme zakotvili a celý náš tým se usadil v automobilu, začali jsme se dohadovat o očekávaném výsledku nadcházejícího pohovoru s imigračním důstojníkem. Teď to bylo především na našem tlumočníkovi Petrovi. Po vyjetí z lodi se začali lidé i automobily dělit na ty z Evropské unie a ostatní. A my byli, spolu s nějakými Poláky, ti ostatní. Byli jsme nasměrováni k pohovoru s úřednicí v prosklené „kukani“ se staženou závorou přes cestu. Pouze její zvednutí znamenalo povolení ke vstupu do země. V opačném případě totiž můžete být obratem posláni zpět na trajekt a vaše sny o návštěvě tohoto spojeného království definitivně končí. My jsme naštěstí patřili mezi ty šťastnější. Náš tlumočník úřednici odpovídal téměř čtvrt hodiny na všechny její všetečné dotazy, dokonce se velmi zajímala o tématiku a náplň naší expedice, ale nakonec nám s úsměvem na rtech popřála šťastnou cestu a příjemný pobyt v Anglii. Osobně si myslím, že nám pomohlo více aspektů. Mimo jiné i to, že jsme měli díky Vláďovi „Vojtovi“ detailně písemně zpracovaný itinerář celé naší trasy, zároveň jsme imigrační úřednici předložili originál dopisu od tehdejšího velitele Vzrušných sil armády ČR generála Ing. Františka Padělka. Byli jsme jím totiž pověřeni prováděním oficiální dokumentace osudů a hrobů čs. válečných letců z let 1940 až 1945 na území Velké Británie pro Českou republiku. Když jsme konečně absolvovali vstupní martýrium, byly téměř dvě hodiny po půlnoci (a to počítám i o jednu hodinu časový posun zpět oproti evropskému kontinentu). Nevybírali jsme si proto příliš dlouho kde se alespoň na chvíli uložit ke spánku a po ujetí několika kilometrů od Doveru si nalezli útočiště u polní cesty mezi dvěma poli. S ranním rozbřeskem jsme se vydali k městečku Hawkinge, první lokalitě spojené s osudy čs. letců. Právě tady se nacházelo válečné letiště, ze kterého ke svým operačním letům vzlétala mezi 20. červencem 1941 až 18. zářím 1943 naše 313. stíhací peruť. Nyní zde existuje soukromé Muzeum bitvy o Británii, ve kterém je (prý) mimo jiné instalováno několik strojů typu Hawker Hurricane Mk. I. a Messerschmitt Bf-109. Co název, to dobový pojem. V dobré náladě jsme dojeli k muzeu. Nasadili jsme si klubové čepice a bundy s domovenkami, zároveň vědomi si striktního nařízení odložili do vozu fotoaparáty a videokamery. Společně jsme se vydali do vstupní prostory objektu. Tam nás velmi zdvořile přivítali dva postarší muži. Jak jsme po chvíli zjistili, byl to správce objektu a osobně pan majitel. Ten se nás s anglickým klidem jen tak mimochodem zeptal na naší národní příslušnost. Hrdě jsme odpověděli, že jsme Češi. Očekávali jsme chválu na statečnost našich pilotů, jelikož toho pro Brity za války udělali skutečně hodně. A zdálo se nám, že to majitel muzea ví. Jenomže on nám opět s klidem sobě vlastním pravil: „Pánové, je mi to opravdu velice líto, ale jelikož jste Češi, z bývalého východního bloku, tak já vás dál nepustím.“ Byla to ledová sprcha, která se nám za osm předcházejících expedic nikdy nestala. Kolega Petr mu argumentoval dopisem od generála Padělka, veškerými archivními materiály, naší dosavadní klubovou činností, ale nic naplat. Zdvořile jsme byli vypoklonkováni s ubezpečením, že do muzea nepustí ani jiné „lidi z východu“. Už proto, že kdysi výjimečně dovolil nějakému Čechovi vyfotit jeden z v expozici vystavených letounů, ale náš spoluobčan ho podvedl a fotil tajně dál. Zachytil ho však bezpečnostní kamerový systém objektu a od té doby mají Češi „utrum“. A jak se nám potvrdilo během „Expedice Exeter“ v roce 2003, tak asi na hodně dlouho.

Další část vyprávění bude brzy doplněna !

(vzpomínky z cest zaznamenal: Vladislav Burian)

Napsal Vladislav Burian, tisk, přečteno 2460x


© 2008 KLUB HISTORIE LETECTVÍ | Všechna práva vyhrazena