Expedice Przemyšl 2001 (Polsko)

aneb: cesta na východ a zase prudce zpátky

Start expedice se uskutečnil ve čtvrtek 7. června 2001 v 17 hodin, již tradičně na náměstí Míru před Starou radnicí. Na jedenáctidenní cestu byl připraven osmičlenný tým našeho klubu. Po páté se chystala také Barča, devítimístný automobil, který s námi projezdil pořádný kus světa. Na jeho tmavě modré barvě jasně svítily sytě žluté nápisy oznamující všechny důležité informace o tomto zahraničním projektu. Nechyběly velkoplošné samolepky města J. Hradce, našeho staronového generálního sponzora akce Ing. Jiřího Macha a jeho jindřichohradecké stavební firmy, jakož i hlavního sponzora Fontey a.s. z Veselí nad Lužnicí. Jsem velmi rád, že se s námi přišlo rozloučit značené množství známých, kamarádů i ano-nymních Hradečáků. Naše pozvání přijal také pan starosta města Ing. Karel Matoušek s chotí i redaktoři z Listů Jindřichohradecka a Jindřichohradecké televize. Bylo příjemné zodpovídat četné dotazy a při tom se těšit na okamžik, kdy se teoretická příprava prověří praktickou týmovou prácí. Krátce po 17 hodině nastal čas definitivní rozlučky. Poslední stisky rukou a památeční rozlučková fotografie. Rituál pravidelně se opakující, ale stále milý a pro všechny aktéry expedice potěšitelný. A tak jedinou větší novinkou této slavnostní chvíle byl osobní dar manželky pana starosty, vynikající medové koláčky určené na cestu. I když původní trasa expedice byla směřována nejprve k Baltickému moři, s postupným návratem přes Przemyšl a Slovensko do J. Hradce, asi dva měsíce před odjezdem jsme tento záměr z praktických důvodů změnili. Z J. Hradce jsme se proto vydali po trase Pelhřimov – Brno – Vsetín na slovenský přechod v Makově. Díky pravidelně se střídajícím třem osádkám tvořeným řidičem a jeho navigátorem jsme celou uvedenou cestu absolvovali rychle a bez nejmenších problémů. Obdobně tomu bylo i na hranicích. Slovenští celníci sice poměrně pozorně “kontrolovali” vůz, ale jak nám o chvíli později sami přiznali, zaujaly je letecké samolepky našeho klubu na automobilu i samotný nápis expedice. Nakonec se na hraničním přechodu rozvinula přátelská noční diskuse o cílech naší cesty. Další rozhovor pak byl směřován k tehdy velmi aktuálnímu filmu Tmavomodrý svět, který byl v té době v České republice již několik týdnů promítán, ale slovenští fandové na něj stále netrpělivě čekali. Povídání s celníky bylo sice milé a jistě by mohlo tématicky pokračovat několik následujících hodin, nás však začínal popohánět čas stanovený itinerářem trasy. Jakýmsi strašákem pro nás totiž byla zpráva, že v pátek 8. června ve 14 hodin vyhlásí výsledky případného výskytu BSE v České republice. To by pro občany naší republiky mohlo znamenat zásadní komplikace na evropských hraničních přechodech. A že jsme nebyli daleko od pravdy se ukázalo o několik málo hodin později … Slovensko jsme projížděli po magistrále přes Žilinu, Liptovský Mikuláš a Poprad až do Svidníku. Cestou jsme míjeli dominantní Spišský hrad a impozantní Vysoké Tatry. Krásná místa, která v těch, co zrovna nespali, zanechala příjemnou vizuální vzpomínku. S ranním příjezdem do Svidníku jsme zahájili naší expediční práci. V okolí lokality jsme se zaměřili na dokumentaci bojové cesty 1. čs. armádního sboru, který se od 8. září do 6. října 1944 aktivně účastnil bojů během karpatsko-dukelské operace. Při této příležitosti jsme využili pozvání zástupkyně ředitele místního vojenského muzea Slovenského národního povstání a s její pomocí získali řadu informací nezbytných pro terénní činnost. Díky jejím radám jsme se následně vydali do míst nejtěžších bojů v Údolí smrti a v oblasti Dukelské brány. Již po ujetí prvních kilometrů jsme byli velmi mile překvapeni přístupem Slováků k vojen-ským památkám souvisejícím s uvede-nými boji. Konkrétním příkladem je v Čechách na růžovo natřený ruský tank T-34. Tady jsme naopak viděli muže, který s kbelíkem plným zelené barvy a menší plechovkou s barvou červenou, nezbytnou na pěticípé hvězdy, natíral jeden z mnoha v terénu rozmístěných T-34. Obdobně tomu bylo i u techniky německé. Nebyla zde zvýhodňována žádná z tehdejších znepřátelených stran. Vždyť šlo “jen” o historii a trvalé připomenutí nesmyslnosti válek. Po těchto zkušenostech z terénu nás zde nepřekvapil ani velmi pečlivě udržovaný německý hřbitov v Hunkovcích. Musím připomenout, že neméně důstojně se Slováci starají i o hroby československých a ruských vojáků v Dukelském průsmyku. Než se budu věnovat samotnému přejezdu na polské území, chci jen podotknout, že jsme se nacházeli mimo jiné i v oblasti krvavých prvoválečných bojů z roku 1916. O tom jsme se přesvědčili při setkání s kolegy z Vojensko-historické skupiny z Prahy. Ti zde objevili hrob ruského vojáka, který mimo kosterních ostatků obsahoval přilbu, ale i poměrně zajímavé součásti výzbroje a výstroje. Jak jsem se již zmínil, pobyt na Slovensku jsme časově přizpůsobili faktu, že se ve 14 hodin měli v České republice potvrdit či vyvrátit informace o výskytu BSE. Všem nám bylo jasné, že tato skutečnost se rychlostí blesku rozšíří po okolních státech. Na následujících deset dnů cesty jsme totiž byli vyzbrojeni nejen tatrankami, ale také zakoupenými konzervami, které bychom asi museli nechat v kontejneru na hraničním přechodu. S touto vidinou jsme se ve Jak jsem se již zmínil, pobyt na Slovensku jsme časově přizpůsobili faktu, že se ve 14 hodin měli v České republice potvrdit či vyvrátit informace o výskytu BSE. Všem nám bylo jasné, že tato skutečnost se rychlostí blesku rozšíří po okolních státech. Na následujících deset dnů cesty jsme totiž byli vyzbrojeni nejen tatrankami, ale také zakoupenými konzervami, které bychom asi museli nechat v kontejneru na hraničním přechodu. S touto vidinou jsme se ve 13,45 hodin vydali na hraniční přechod přímo sousedícím s monumentem Dukelské brány. Ukázalo se, že jsme celou situaci nejspíše lehce podcenili. Slováci nám zkontrolovali cestovní pasy, velmi zběžně prohlédli zavazadlový prostor, pak nám popřáli šťastnou cestu. Zato na druhé straně byl poměrně čilý ruch. Ještě nebyly ony dvě hodiny odpoledne, ale polští úředníci již čile kontrolovali všem jedoucím i chodcům zavazadla. Co se jim zdálo podezřelé, museli majitelé potravin vhazovat do předem připravených igelitových pytlů. Tak to nás, mírně řečeno, zaskočilo! Po malé chvíli za námi přišel jeden uniformovaný Polák a když zjistil, že jsme Češi, nechal nás i s vozem přejet do odstaveného pruhu. Tam jsme čekali asi čtvrt hodiny. Když si na nás opět vzpomněl, oznámil nám, že od nás chce doklad ke vstupu do jejich země. Nic takového jsme však neměli. Ale ani nevěděli, kde dokument získat. Vždyť při naší návštěvě polského velvyslanectví v Praze nás o ničem takovém neinformovali. Až po dalším jednání jsme zjistili, že náš devítimístný vůz již považují za autobus, a proto musíme vyplnit potřebný doklad. Fakticky nesmysl, ale striktně úředně nařízený. Bylo nám také oznámeno, že potřebný formulář není možné na hraničním přechodu oficiálně získat. Trn z paty nám znalý polských poměrů vytrhnul kolega Jarda. Vzal si do kapes dvě česká “plechovková” piva a vyrazil za jedním z úředníků za prosklenou přepážkou. Chvíli se o něčem dohadovali, pak došlo k “tajné” výměně kontrabandu za potřebný dokument. Zdálo se být vyhráno, ale to byl další z našich drobných omylů. Poctivě jsme vyplnili všechny kolonky, vypsali jména řidičů i celé posádky automobilu. Když za námi opět přišel dotyčný úředník, vybral naše pasy a začal je podrobně zkoumat. Pro jistotu mu na pomoc přišel dokonce ještě jeden kolega. Když pak spolu několikrát spočítali počet nás v automobilu a porovnali to s údaji z technického dokladu, nekompromisně nám vrátili zmíněný formulář s informací, že je špatně vyplněn. Nechápali jsme, kde jsme udělali chybu. Pak se náš tlumočník dozvěděl, že nám někdo zákonitě chybí. Vždyť auto je psáno pro devět osob, ale nás jede pouze osm! Považovali jsme to sice od Poláků za pokus o vtip, nikdo z nich se však nesmál. Jiný čistý formulář jsme neměli, a tak nám zbyla jen jediná možnost. Vzali jsme propisovací tužku a před zraky polských celníků přeškrtli počet osob v automobilu. Místo osmičky se tak v dokumentu objevila devítka. Světe div se, najednou bylo vše v pořádku. Vrátili jsme dotyčný materiál, “náš” celník nám rozdal osm cestovních pasů a tím okamžikem o nás přestal mít zájem. Jelikož jsme nedostali pokyn k opuštění hranice, poctivě jsme dál čekali na kontrolu zavazadlového prostoru automobilu, který byl z podstatné části zaplněn potravinami. Opět uteklo pár minut, když za námi přišel další viditelně namíchnutý polský úředník. Teď mělo přijít to nejhorší. BSE za dveřmi a my o hladu během expedice. Tentokrát jsme však byli překvapeni mile. Bylo nám oznámeno, že nám nic nebrání ve stupu do Polska, ale musíme tak učinit nejdéle do 30 vteřin. Jinak bude následovat detailní prohlídka vozu. Na víc jsme nečekali. Sotva jsme stačili poděkovat. A tak jsme rychlostí blesku vyrazili do polského vnitrozemí, zatímco z okolních aut s jasně patrnou nelibostí v obličeji vyhazovali některé z druhů konzervovaných potravin do pytlů stojících v těsné blízkosti celnice. Když jsme se ve čtvrtek 7. června 2001 vydali z J. Hradce na expedici, věděli jsme, že je před námi přibližně 4.500 km cesty a především řada dokumentačních úkolů v teré-nu. Věděli jsme však také, že se ve stejné době objevilo v České republice podezření výskytu nemoci šílených krav BSE. Ač jsme si to nepřipouštěli, očekávali jsme možné komplikace na slovenských a polských hranicích. Jak se nakonec ukázalo, skutečnost byla “trochu” jiná. Naštěstí vše dobře dopadlo, a tak jsme se mohli v pátek krátce před 15. hodinou vydat na první lokalitu na území Polska. Asi každému čtenáři je dobře znám název menšího polského městečka Dukla, které leží jen několik málo kilometrů od slovenských hranic. To se zapsalo do našich národních dějin jako součást velké vojenské ofenzívy nazvané karpatsko-dukelská operace. Byla zahájena 8. září 1944 s cílem co nejrychleji dosáhnout území Slovenska a pomoci zde od 29. srpna probíhají-címu národnímu povstání. Bohužel, jak mnohem později ukázalo odborné vyhodnocení měsíc trvajících bojů, samotná akce nebyla příliš úspěšná. Jedním z důvodů byl fakt, že 2. září došlo německou skupinou Heinrici k rychlému a především neočekávanému odzbrojení východoslo-venské armády, se kterou se počítalo v operačních plánech velení Rudé armády v bojích na slovensko-polském pomezí. Také špatné taktické nasazení některých vojenských skupin a často i vedení útoků bez předcházejícího průzkumu terénu stálo životy mnoha tisíc ruských i našich vojáků. Měl jsem tu čest poznat několik statečných lidí, kteří se těchto bojů zúčastnili a měli především to štěstí, že je přežili. Někteří z nich dokonce bydlí v J. Hradci a jeho okolí. Jistou zajímavostí je, že jako v jiných armádách byly také v našem 1. čs. sboru v SSSR takzva-né trestné oddíly. Převzali jsme je jako osvědčenou praktiku od Rudé armády. Zde byli zařazeni vojáci za menší či větší přestupky, ale taky vojáci nepohodlní koncepci naší armádní jednotky. Tito pak měli často “možnost a čest” být v čele útoku na nejtěžších úsecích fronty. Mnohdy bez dostačující výzbroje a s Asi každému čtenáři je dobře znám název menšího polského městečka Dukla, které leží jen několik málo kilometrů od slovenských hranic. To se zapsalo do našich národních dějin jako součást velké vojenské ofenzívy nazvané karpatsko-dukelská operace. Byla zahájena 8. září 1944 s cílem co nejrychleji dosáhnout území Slovenska a pomoci zde od 29. srpna probíhají-címu národnímu povstání. Bohužel, jak mnohem později ukázalo odborné vyhodnocení měsíc trvajících bojů, samotná akce nebyla příliš úspěšná. Jedním z důvodů byl fakt, že 2. září došlo německou skupinou Heinrici k rychlému a především neočekávanému odzbrojení východoslo-venské armády, se kterou se počítalo v operačních plánech velení Rudé armády v bojích na slovensko-polském pomezí. Také špatné taktické nasazení některých vojenských skupin a často i vedení útoků bez předcházejícího průzkumu terénu stálo životy mnoha tisíc ruských i našich vojáků. Měl jsem tu čest poznat několik statečných lidí, kteří se těchto bojů zúčastnili a měli především to štěstí, že je přežili. Někteří z nich dokonce bydlí v J. Hradci a jeho okolí. Jistou zajímavostí je, že jako v jiných armádách byly také v našem 1. čs. sboru v SSSR takzva-né trestné oddíly. Převzali jsme je jako osvědčenou praktiku od Rudé armády. Zde byli zařazeni vojáci za menší či větší přestupky, ale taky vojáci nepohodlní koncepci naší armádní jednotky. Tito pak měli často “možnost a čest” být v čele útoku na nejtěžších úsecích fronty. Mnohdy bez dostačující výzbroje a s druhou vlnou vojáků v zádech připravených zamezit jejich případnému ústupu. Našim a ruským vojákům se podařilo zatlačit Němce přes Karpaty do vnitrozemí Slovenska a českoslovenští vojáci 6. října 1944 vstoupili po mnoha letech okupace na území své rodné vlasti. Detailně charakterizovat tyto krvavé boje nebudu. Dříve se o nich hodně psávalo a ještě více hovořilo. Po roce 1989 však jako by přestala tato epocha vojenských dějin existovat. Osobně to považuji za chybu. Vždyť karpatsko-dukelská operace byla, je a zůstane nedílnou součástí naší národní historie. Navštívíte-li městečko Duklu v současné době, poznáte, že není ničím výjimečné. Žije poklidným turistickým životem nabízejícím možnost prohlédnout si například zdejší muzeum. Jeho expozice představuje nejstarší dějiny regionu až po současnost. Menší část je věnována bojům z podzimu roku 1944. Nás proto logicky nejvíce zaujala před budovou vystavená pozemní a letecká technika. Jelikož hlavní pracovní náplní expedice byla dokumentace osudů a hrobů čs. válečných letců, pojali jsme zastávku v Dukle jen časově velmi krátce. Obdobně jsme navštívili město Jaslo, které je spojeno s bojovým nasazením našich dělostřelců a tankistů v rámci 38. armády generála Moskalenka během zahájení západokarpatské operace 15. ledna 1945. Možná si někteří z vás budou pamatovat, že právě s touto historickou událostí je v čs. armádě dlouhá léta spojován Den dělostřelectva. Naší poslední plánovanou páteční zastávkou bylo letiště v Krosnu. Jeho historie je velmi pestrá, jelikož zde bylo dislokováno nejprve letectvo polské, za II. světové války německé a ruské, v době míru se sem opět vrátili polští aviatici. Co však bylo pro nás nejvíce důležité, od podzimu 1944 zde byla dočasně umístěna 2. čs. paradesantní brigáda. Ve sbírce klubu má-me řadu dobových fotografií zachycujících v Krosnu transportní letouny Li-2 a především přepravní kontejnery, které byly používány například při shozech zbraní, vysílaček a podobně. Také z tohoto důvodu jsme se rozhodli porovnat staré snímky se současným terénem. Po příjezdu na letiště jsme marně sháněli někoho z místního aeroklubu. Nelenili jsme však a zdokumentovali menší památník věnovaný všem spojeneckým letcům a parašutistům, kteří zde působili během války. Jeho druhá část připomínala polské letce. Následně jsme si pro-hlédli hangáry a budovy, které evidentně pamatovaly pestrou historii několika předcházejících desetiletí. Porovnávali jsme také fotografie se současností. Uplynula více než půlhodina, ale nikdo se doposud neobjevil. Trochu nás začalo zneklidňovat, že se nezadržitelně blížila tma a my stále neměli vybrané místo k přenocování. Od samotného počátku expedic v roce 1995 jsme totiž vyznavači spánku pod širým nebem, což představuje najít vhodné místo někde v ústraní od lidských obydlí. Všimli jsme si, že za travnatou přistávací plochou jsou křoviska a u nich několik aut včetně lidí na jakési párty. Dlouho jsme neváhali a vydali se stejným směrem. Automobil jsme odstavili mezi dva vzrostlejší keře a definitivně se rozhodli, že zde budeme nocovat. Novinkou, kterou na expedici přinesl Jirka “Růža”, jeden z nováčků našich cest, ale zato zkušený terénní harcovník, byla obyčejná vázací plachta v hodnotě asi 200 Kč. Zručně vyrobil z pár větví kolíky, k plachtě přivázal provazy a to vše za naší pomoci upevnil jako šikmou střechu k autu. Jednoduchý nápad, kterým vznikl příjemný prostor pro šest osob. Další dva z kolegů spali v autě. Ty tam byly naše dřívější “přikrývky” z velkoplošného igelitu. Vybudování tohoto příbyt-ku trvalo asi patnáct minut. Jak ukázal další čas a nabývaná zručnost, v závěru expedice jsme dokázali přístřešek postavit za necelé tři minuty. Pod plachtou jsme si připadali jako v nějakém nóbl hotelu s překrásným výhledem na zapadajícím sluncem ozářenou letištní plochu. Vše bylo dobré, tedy, až na komáry! Ale komu se kdy poštěstí spát přímo v místě, kde se před více než pětapa-desáti lety připravovali ke svým operacím naši parašutisté, kde je určitě až dodnes tráva nasáklá leteckým benzínem a olejem z nejrůznějších typů válečných strojů, a kam byly počátkem září 1939 shozeny jedny z prvních německých bomb při zahájení jejich bleskového tažení proti Polsku. Spánek pod širým nebem posiluje. Hodně tomu napomáhá parta dobrých kamarádů a vidi-na zajímavé dokumentační práce. Sobotní ráno proto bylo jako vymalované. Pohodové počasí a ke všemu snídaně obohacená o teplou kávu a čaj. Neměli jsme však mnoho času nazbyt, jelikož jsme chtěli být nejdéle do devíti hodin v Nowosielcích, kde mělo dojít k setkání s paní ředitelkou Památníku 2. čs. paradesantní brigády. Ke schůzce skutečně došlo a my se dozvěděli řadu zajímavostí nejen o této jednotce, ale také o vzniku monumentu, připomínajícího od roku 1972 osudy těch, kterým byla válkou odměřena jen velmi krátká nit života. To vyjadřuje i samotné umístění kamenného památníku. V jeho okolí jsou vysoké temné stromy, krátce střižená tráva a šedavá betonová cesta, jediná umožňující přístup. Asi to bude znít podivně, ale na nás symbolicky působil i ten fakt, že jsme na místě původního společného hrobu parašutistů našli mrtvého havrana … Jak jednoznačně vyplývá z historie Polska, současným územím tohoto státu prošla celá řada nejrůznějších válek. A mnohých se zúčastnili naši předci. Typickým příkladem je sedmdesáti-tisícová Przemyšl, původně přináležící k rakouskému císařství. Právě podle této lokality jsme proto pojmenovali naší expedici. Jedním z důvodů je zdejší město – vojenská pevnost, kterou Rakušané stavěli od roku 1850 celých 64 let. Zmíním se pouze o obou světových válkách. V té první zde krátce pobýval 75. pěší jindřichohra-decký pluk při přesunu na východní frontu, ale udatně tu bojovali například příslušníci českobudějovického 91. pluku. Ve druhé tudy před Němci ustupovali někteří naši vojáci do “dobrovolného zajetí” v Sovět-ském svazu a o pár let později, během podzimních bojů v roce 1944, byli na nedaleké polní základně umístěni naši stíhací piloti. Na letišti žádné památky o Čechoslovácích nejsou. Obdobně ani v námi navští-vené pevnosti číslo I, která stojí na dohled od současné ukrajinské hranice. Je zarostlá stromy, nikým neudr-žovaná a v terénu téměř nenalezitelná. Když však procházíte jejími betonovými a cihlovými kasematy, jakási vnitřní síla vás nutí pokorně se dívat kolem sebe, poslouchat spleticí chodeb proudící vzduch a pouze čas od času ze země sebrat drobný fragment kovu, dokládající intenzivní boje mezi Rakušany a Rusy, usilujícími o toto mimo-řádně významné strategické místo. Pro někoho jsou to pouhé zlomky železa. Já ale věřím, že v každém z nich je kus lidského osudu. Snad jednou bude příležitost a některé z těchto exponátů vám budeme moci představit na výstavě či v expozici věnované I. světové válce. Začalo pršet. Provazy vody padající z temné oblohy nás vyhnaly z pevnosti. Hrozilo nebez-pečí, že se z cesty vytvoří potok a my nebudeme moci odejet. Nás však čekaly ještě další dvě lokality. Místa připomínající předčasně ukončené životy našich dvou válečných pilotů. První z nich byl Slovák Jozef Síč, který zahynul 6. prosince 1944 v Pzreworsku při výcviku na stíhacím letounu La-5. Podle našich dokumentů byl pohřben v tomto městě. Věřili jsme proto, že nebude problém nalézt místo uložení jeho ostatků do země. Opak byl pravdou. Když už nám docházely síly po neustálém procházení hřbitovem, rozhodli jsme se kontaktovat správce objektu. Detailně jsme studovali naše i jím nabídnuté dokumenty. Pan Sumiak dokonce zorganizoval setkání s několika pamětníky. Vše bezúspěšně. Nakonec jsme se dozvěděli, že náš pilot měl asi tak trochu smůlu. Když se totiž po válce nenašel nikdo, kdo by se o hrob staral či převezl ostatky do rodiště dotyčného zahraničního vojáka, takový často postupem doby definitivně zaniknul. Dodnes se nám nepodařilo zjistit, zda-li se tento příklad vztahuje i na svobodníka J. Síče. Možná nám časem napoví nově přislíbené materiály z polských archivů. Poslední akce v terénu nás stála poměrně značný časový skluz v programu expedice. Nastala tma. Dojeli jsme proto do prvého vhodného lesa a zde přenocovali. Druhý den ráno jsme se vydali do městečka Belžice, kde jsme chtěli nalézt hrob dalšího z čs. letců, četaře aspiranta Václava Pěšičky. První tři dny expedice na území Slovenska a Polska proběhly bez větších pro-blémů. Poměrně přesně jsme plnili stanovený časový harmonogram, získali řadu zajímavých archivních dokumentů a informací, povrchovým sběrem nalezli několik dobových artefaktů z období I. a II. světové války. Mrzelo nás však, že se nám i přes sebevětší snahu nepodařilo najít v městě Przeworsk hrob svobodníka J. Síče. Před námi byla neděle 10. června 2001 a plán najít v Belžicích místo uložení ostatků četaře aspiranta, in memoriam podporučíka, V. Pěšičky. Tragický osud tohoto letce je v historii našeho II. zahraničního odboje jedním z ojedinělých. Bohužel, smutně paradoxních. Václav Pěšička se narodil 21. září 1915. Byl sice učitelem z povolání, ale díky blížící se válce a rozhodnutí bojovat proti fašistům, za katedrou mnoho času nestrávil. Jako většina našich vojáků odešel ilegálně do Polska, kde začal používat krycí jméno Václav Perečko. Odmítl možnost odjet do Francie a jako jeden z mála našich letců se aktivně zapojil do boje proti nepříteli. Dne 8. září 1939, týden po vy-puknutí II. světové války a čtrnáct dnů před svými 24. narozeninami, byl omylem na letišti Gura Pulowska zastřelen polskými četníky. Ti ho pokládali za německého parašutistu a svůj ortel nad Václavem proto vykonali bez jakéhokoliv vyšetřování. Podle námi získaných informací měly být ostatky V. Pěšičky uloženy na římsko-katolickém hřbitově v obci Belžice. Právě tam směřovala naše cesta. I když nám toto místo posledního odpočinku připadalo občas jako neprostupný Boubínský prales, důkladným průzkumem se nám skutečně podařilo hrob najít. Byl tvořen křížem z litinových trubek a plechovou cedulí. Václav Pěšička měl štěstí alespoň po smrti. Svůj hrob totiž sdílí s jedním Polákem a tím pádem se o něj starají jeho příbuzní. Jak mi však nedávno sdělil kolega letecký historik Jan Hartman z Vojkova, udržuje ho také rodinný přítel Pěšičkovy rodiny, který tak zachránil alespoň skromnou památku na našeho mladého, historií téměř zapomenutého pilota. Dokumentační úspěch z Belžic nám zlepšil náladu. Dokonce jsme získali určitý časový náskok, který jsme využili ke krátké zastávce na jedné z nedalekých „válečných“ lokalit. Dojeli jsme k městu Lublin, poblíž kterého se nachází Majdanek. Místo, které po více než pětapadesáti letech stále budí v lidech respekt i hrůzu. Německý koncentrační tábor Majdanek byl založen v roce 1941 za účelem řešení otázky likvidace nepohodlných etnik. Jako první sem přivezli ruské zajatce. Právě v té době tu byly stavěny plynové komory a krematorium. Neustále zde probíhaly masové vraždy lidí. K největším došlo 3. listopadu 1943, kdy bylo v jediný den popraveno 18 400 vězňů. Celkem zde přišlo o život více než 360 000 lidí. Jen pro představu, víte kolik obyvatel má Jindřichův Hradec? Návštěva tohoto pietního místa byla velmi krátká. Nikdo z nás totiž neměl vnitřní sílu procházet blok po bloku mezi stojícími dřevěnými baráky. Tábor jsme pouze obešli kolem strážných věží, propojených dvojitým plotem z ostnatého drátu, který byl původně nabit elektrickým proudem. Šli jsme v tichosti a s vnitřní pokorou vůči zde vězněným a umučeným lidem. Pouze pohledem jsme vnímali to, co si nikdo z nás neuměl v reálu dané tragédie ani představit. Znám totiž několik lidí, kteří toto prostředí poznali na vlastní kůži. O svých zážitcích hovoří jen velmi neradi. A věřte mi, že se jim vůbec nedivím. Ovlivněni deprimujícími zážitky z předcházejících chvil jsme se vydali na další cestu. Po pár kilometrech jsme přijeli do městečka Deblin, kde se již několik desetiletí nachází vojenská letecká základna. Dnes to je vysoce frekventovaná škola armádních pilotů. Právě sem bylo počátkem září 1939 dislokováno několik Čechoslováků, kteří byli odhodláni bojovat proti postupujícím hitlerovcům. Válka probíhala teprve druhý den, ale převaha nepřítele byla jasně patrná. Možná i proto, že díky předcházejícímu záboru území naší republiky si poměrně výrazně posílili svůj zbrojní arzenál. Němci se od začátku bojů soustředili na bombardování strategických cílů v Polsku. Deblinské letiště nebylo výjimkou. Neočekávaný vzdušný přepad a téměř neexistující pozemní obrana učinily své. Bylo zabito a zraněno mnoho lidí, zároveň zničena podstatná část vojenské techniky. Mezi obětmi náletu byli také tři naši piloti: nadporučík Štefan Kůrka, poručík Zdeněk Rous a poručík Andrej Šandor. I když Deblin nepatří k největším městům, trvalo nám hodnou chvíli, než jsme projeli všechny místní hřbitovy. Avšak stále bez výsledku. Až jeden z pamětníků nás navedl na nedaleký „polní“ hřbitov, který byl posledním v celém širokém okolí. Jeli jsme kamsi do luk a drobných křovinatých remízků, když se před námi objevilo menší návrší obehnané zchátralou kamennou zídkou. S jistou opatrností jsme vstoupili do jejích prostor a k naše-mu údivu našli několik vysokou trávou zarostlých kamenných křížů. Pocházely sice z období rusko-polské války z let 1918 – 1921, ale dávaly nám určitou naději na úspěch v pátrání. A to se nám také po pár minutách vyplnilo. Stály v ústraní, zarostlé a především zapomenuté. Jedinými společníky jim byly hroby několika polských válečných letců, obětí stejného bombardování, a menší kamenný monument s novodobou výškovkou z po-válečného letounu MiG-19. Co pro nás však bylo nejvíce překvapující, že místo tří náhrobních křížů a jmen čs. letců, jich tu bylo šest. U třech však s pouhým označením: neznámý pilot, Čechoslovák, zahynul 2. IX. 1939. Nic víc. Bylo to udivující, ale zároveň unikátní zjištění. Od té doby stále marně pátráme po oněch historií zapomenutých jménech. Pevně věřím, že se nám jednou podaří i toto tajemství úspěšně rozluštit. Když jsme opouštěli Deblin, začalo lehce poprchávat a tato stinná tvář počasí vydržela až do následujícího dne. Ani to nás však neodradilo od zastávky v Gliwicích, které se nechvalně, ale také nechtěně, zapsaly do novodobých dějin. Dne 31. srpna 1939 totiž zdejší německou radiostanici fiktivně přepadli fašisté převlečení do polských uniforem. Právě toho využil Hitler jako záminku k „odvetnému“ napadení Polska a tím i rozpoutání nového světového válečného konfliktu. Za uplynulých pět a půl desetiletí se zde mnohé změnilo. Historické jádro města je turisticky velmi atraktivní a po uvedených válečných událostech tu není ani památky. Horší je to s návštěvou již zmíněné radiostanice. Ta totiž stále patří k významným strategickým objektům armády, a proto se nedostanete blíže, než po první značku, oznamující nepovolaným osobám vstup zakázán. I přesto vám návštěvu tohoto dvousettisícového města vřele doporučuji. Asi nejhorší na našich expedicích je neustálý tlak času. Nutností proto je velmi detailně zpracovaný program zahrnující lokality, přesnou kilometráž i jednotlivé dny a časy vyčleněné ke konkrétní práci. Všichni jsme proto věděli, že následující cesta nás zavede do městečka Raciborz, kde měl být podle archivních dokumentů pohřben rotný Jaroslav Gucman, pilot 3. bitevního pluku. Dosavadní cesta expedice probíhala bez větších komplikací. I když nás čas od času poškádlilo deštivé počasí, na plnění programu ani kompaktnosti našeho osmičlenného týmu to nemělo nejmenší vliv. Prozatím jsme ujeli více než jeden a půl tisíce kilometrů a před námi bylo ještě sedm dnů terénních aktivit. V pondělí 11. června jsme se vydali z města Gliwice na další lokality s vytypovanými hroby československých pilotů. Jak jsme zjistili z archivních dokumentů, ostatky Jaroslava Gucmana měly být uloženy na hřbitově v Raciborzi, Michala Minky pak v nedalekých Brzesczích. Oba tyto muže spojuje jak tragický osud dovršený v závěrečných bojích II. světové války, tak zároveň i události z let mírových. Rotný J. Gucman byl pilotem dvoumístného Iljušinu Il-2 u 3. bitevního pluku naší 1. letecké smíšené divize. Spolu se svými druhy byl nasazen na frontě u Ostravy, kde ostřelovali určené pozemní cíle nepřítele. Osudným se mu stal 28. duben 1945, kdy byl jeho letoun zasažen německou protiletadlovou palbou. Jaroslav se sice dokázal vrátit za frontovou linii a s poškozeným letounem přistát, neměl však síly na opuštění hořícího vraku. To se podařilo pouze jeho střelci desátníku J. Valkovi. Nabyti těmito konkrétními informacemi jsme dorazili do města Raciborz, které se nachází v těsné blízkosti naší státní hranice. Došli jsme na místní hřbitov, kde bylo archivními dokumenty lokalizováno jeho poslední místo odpočinku. Naše pátrání však bylo zcela marné. Nakonec nám vyhledaný správce hřbitova potvrdil hypotézu, vyslovenou již v případě svobodníka Jozefa Síče v Przeworsku. Hrob nebyl dlouhá léta udržován a časem jako takový nejspíše zanikl. Smutný osud pro člověka, který se rozhodl bojovat za svobodu své vlasti a jehož stopy nakonec zmizely v propadlišti dějin. Jiné vysvětlení pro nás pan správce neměl. Také nadporučík Michal Minka byl připraven zúčastnit se dubnových bojů roku 1945 o Moravskou bránu. Byl zařazen jako stíhací pilot u 1. čs. pluku „Zvolenského“, operujícího na letišti v Porembě. Jeho šťastným dnem, ale zároveň osudným, se stal 20. duben, kdy byl vyslán ke svému prvnímu útoku proti nepříteli. Během startu s Lavočkinem La-5 FN se srazil s jiným letounem a v troskách svého stroje zahynul. Bohužel, ani v Brzescích už jeho hrob není k nalezení. Možná jsme ale měli přece jenom štěstí. Nenašli jsme sice jakoukoliv konkrétní informaci připomínající jeho jméno, ale objevili jsme trávou zarostlou, 20×30 cm velkou plechovou cedulku, zapuštěnou do země na dvou nosných tyčích. Byla smaltovaná, modrobílá, s černým vyobrazením dvou mečů a planoucím ohněm v misce. Na základě zkušeností z předcházejících dnů jsme věděli, že právě takto Poláci označují válečné lokality a případně i bezejmenné vojenské hroby. Myslíme si proto, že alespoň v této anonymní podobě zde zůstal konkrétní důkaz o existenci a uložení ostatků čs. pilota M. Minky. Vím, je to pouhá domněnka, ale pevně doufám, že správná. Lokality, které vám chci nyní podrobněji přiblížit, se velmi těžko popisují a ještě hůře vnímají na vlastní oči. Jedná se o neblaze proslulé koncentrační a vyhlazovací tábory Osvětim (Oswiecim – Auschwitz I) a jeho pobočku v nedaleké Březince (Brzezinka – Birkenau), které jsme navštívili z důvodu piety vůči našim zde vězněným a umučeným spoluobčanům. Asi se nespletu, když napíši, že oba uvedené názvy dodnes představují to největší zlo a neúctu k civilnímu obyvatelstvu, kterou dokázali během II. světové války hitlerovci vymyslet a bohužel i realizovat. Je to důkaz snahy o nadvládu nad světem a likvidaci etnik či lidí, kteří byli připraveným plánům nepohodlní. Popsat ve stručnosti historii obou objektů nelze. Vynechat základní fakta však také ne. Již z toho důvodu, že se v ne-dávné době začali ozývat neonacisté, kteří tvrdí, že informace o Osvětimi a Březince, publikované v odborné literatuře jsou zkreslené, falešné a cíleně zavádějící, jelikož hitlerovci nebyli tak zlí, jak se o nich schválně tvrdí. Osobně jejich výmyslům nevěřím. Asi totiž zatím neměli čas navštívit tato místa. Myslím si, že by pak všichni přemýšleli jinak. Tábor byl zřízen 20. května 1940 v bývalých osvětimských kasárnách jako kárný pro polské válečné zajatce. Jeho velitelem byl ustanoven „esesák“ Rudolf Höss. Rozkazem z 31. července 1941 bylo zastaveno vystěhovalectví Židů z Němci okupovaných zemí a v rámci konečného řešení otázky tohoto etnika byl naplno rozvinut program cíleného provádění jejich masových vražd. Z tohoto důvodu byla kapacita prostor stanovena na 100 tisíc vězňů. Právě proto byl v létě roku 1941 tábor v Osvětimi přestavěn na koncentrační a vyhlazovací, doslova a do písmene „na továrnu na smrt“. Za vším tímto stál říšský vůdce SS Heinrich Himmler. Deportace Židů z okupované Evropy do Osvětimi začaly na podzim 1941, byly sem však v menším měřítku přiváženi i Cikáni, političtí vězni a podobně. Pro koncentrační tábor v Březince byla dominantní mohutná vstupní brána, výstupní vlaková rampa a především koleje, které nikam dál nevedly. Po příjezdu dobytčích vagónů, uzpůso-bených k přepravě lidí, čekala živé hned na rampě takzvaná selekce. Tu prý po svém nástupu 30. května 1943 do funkce šéflékaře tábora osobně řídil doktor Josef Mengele. Odtud cesta většiny z „nevyhovují-cích“ vězňů vedla přímo do plynových komor, kde byl používán smrtící Cyklon B. Jen těm „šťastnějším“ bylo povoleno nějakou dobu žít a otrocky pracovat pro blaho Velkoněmecké říše. Každý z těchto lidí byl však „užitečný“ i po smrti. Němci totiž dokázali vyrá-bět nejrůznější produkty skutečně ze všeho. Těsně před osvobozením Osvětimi a Březinky, ke kterému došlo 27. ledna 1945 sovětskými vojáky 60. armády pod velením Pavla A. Kuročkina, Němci deportovali během „pochodů smrti“ hlouběji do zázemí většinu z 98 tisíc vězňů. Pokoušeli se také zahladit stopy převozem technického vybavení plynových komor do koncentračního tábora v Gross-Rosenu a destrukcí cihlových budov krematorií. I přesto světu zůstaly jasné důkazy o výše popisovaných faktech například v podobě ve skladech nalezených sedmi tun lidských vlasů, 1,2 miliónu souprav oděvů, ale také bot, brýlí, protéz, kufrů, dětských hraček a podobně. Dodnes neexistují přesné údaje o počtu zdejších obětí. Ty nejnižší a zavádějící hovoří o 1,5 miliónu, ty nejneúprosnější pak o 4 mi-liónech lidí. Co je však bezesporu jisté, že bývalý velitel tábora R. Höss, který tuto funkci vykonával do 9. listopadu 1943, byl po válce dopaden, odsouzen k trestu smrti a 16. dubna 1947 oběšen před svým domem v Osvětimi. Dá se říci, že spravedlnosti bylo učiněno zadost. Je to však pravda? Josef Mengele a celá řada dalších zdejších katanů nebyla totiž nikdy dopadena. I když jsme byli s kolegy z předcházejících šesti zahraničních expedic připraveni na mnohé, poprvé jsme udělali změnu v programu přímo na navštívené lokalitě. Stalo se tak v okamžiku, když jsme dojeli ke vstupní bráně v Osvětimi. Na první pohled nás všechny upoutal nápis „Arbeit macht frei“. Byl vepsán nad vchodem do objektu po vzoru jakési glorioly, který ironicky oznamoval všem příchozím vězňům, že „práce osvobozuje“. Neměli jsme sílu jít dovnitř. Po určených silnicích jsme pouze objeli celý bývalý koncen-trační tábor a v této ponuré náladě se vydali do nedaleké Březinky. Zde jsme krátce navštívili vlakovou rampu a vstupní bránu s vyhlídkovou věží na celý areál tábora. Před námi se za drátěnými ploty, původně nabitými elektřinou, objevily nekonečné řady dřevěných „papírových“ baráků, obklopených po obvodu tábora strážními věžemi. Právě v době naší návštěvy přijelo několik autobusů s převážně německy hovořícími turisty. Některým bylo určitě více než osmdesát let, možná to dokonce byli přímí pamětníci mnou popisovaných událostí, hodně z nich však bylo mladých lidí. Právě s těmi jsme se setkali na vyhlídkové věži. Promiňte, nechci jim křivdit, ale jejich smích a jasně srozumitelná pantomima vadila nejen jejich polskému průvodci, ale i nám. Jak jsme se pak s kolegy z expedice shodli, přáli jsme jim nějaký pořádně silný zážitek, který by si hodně dlouho pamatovali. A polský průvodce nás opravdu „vyslyšel“. Vzal totiž celou skupinu studentů do míst pobořených základů krematorií. Co jim k tomu cestou vykládal, nevím. Jisté však je, že se vraceli zpět k bráně zamlklí a pobledlí. Nikam jinam už nešli. A najednou byl v celém areálu bývalého vyhlazovacího tábora v Osvětimi-Březince klid důstojný všech zdejších mučedníků. K uctění jejich památky jsme položili kytici růží u malého pomníčku nedaleko vchodu do objektu. Nastal tmavý, deštivý soumrak. Usedli jsme do automobilu a vydali se do sportovní ubytovny „Iskra“, kde mělo dle předběžné písemné domluvy dojít k přátelskému setkání s našimi polskými kolegy. Po několika minutách jízdy jsme dorazili před jednopatrový panelový dům, který nám měl být útočištěm pro následující noc. Díky chutné večeři v podobě horkých párků a studené konzervy vepřového masa, jsme byli připraveni na jednání. V osm hodin večer se ve společenských prostorách objektu objevili tři mladí muži, kteří reprezentovali Krakovskou skupinu leteckých historiků. Jmenovali se Tadek, Tomek a Jacek. Hned od začátku jsme si výborně porozuměli. Probrali jsme poznatky z terénních výzkumů sestřelených letadel v Čechách a Polsku, vzpomněli osudů spojeneckých pilotů za II. světové války, nezapomněli však ani na naše zahraniční expedice. Asi nejvíce nás však překvapil Tadek vyprávěním o svém dědovi, který během války operačně létal ve Velké Británii u 303. polské stíhací perutě. Vyposlechli jsme příběhy, o kterých se člověk hned tak nedočte. Diskuse byla srdečná, věcná a především dlouhá. Po několika hodinách nepřetržitého vyprávění nastal čas na spánek. Polské kolegy čekal druhý den ráno nástup do zaměstnání, nás náročný šestý den expedice. Usínali jsme však s pocitem, že přátelství od „luftu“ nezná hranic. To se nám konkrétně potvrdilo hned následující den při návštěvě Leteckého muzea v Krakově. Na úterý 12. června 2001 a setkání s panem ředitelem muzea budeme všichni dlouho vzpomínat. Vše začalo tím, že jsme nenašli správný vchod do objektu. Místo setkání s čelním představitelem této instituce nás přivítala uklízečka v gumových rukavicích, s kbe-líkem, hadrem na podlahu a koštětem. Hned jsme však poznali její organizační vlohy. Po hlídači tohoto zákoutí muzea vzkázala, že skupina z Čech „kapánek“ minula hlavní bránu a tudíž plánované setkání proběhne jinde. A jak řekla, tak se i stalo. O malou chvíli později nám již kráčel v ústrety pán středních let, v saku, košili a kravatě. Pozdravili jsme se a vzájemně představili. Předali jsme mu dárky od našich sponzorů, propagační materiály o našem městě a zároveň několik leteckých klubových atributů. Byl tím nejspíše mile zaskočen, jelikož se mu viditelně rozzářily oči. Právě tehdy pronesl krátký a jasně srozumitelný výrok, který se nám stal sloganem: „Pánové, pojďte prosím dál. To muzeum je vaše!“ A tak se i stalo. Jak zaznělo z předcházejících dílů tohoto seriálu, během prvních čtyř dnů expedice jsme prováděli terénní dokumentaci hrobů našich válečných letců na území Polska a zároveň absolvovali přátelské jednání s kolegy z letecko-historické skupiny z Krakova. Právě v tomto městě jsme následující den navštívili letecké muzeum, o kterém nám bylo známo, že patří k nejlepším svého druhu v zemích tzv. bývalého východního bloku. Také proto nás potěšilo osobní setkání s panem ředitelem této instituce a jeho nezapomenutelný výrok: “Pánové, pojďte prosím dál. To muzeum je vaše!”. I když se s kolegy z klubu zabýváme historií letectví a vojenství již hezkou řádku let, díky čemuž jsme navštívili několik desítek muzeí v Čechách i Evropě, doposud nikde jsme se nesetkali s takovou ochotou ze strany jeho vedení. Nejprve jsme byli panem ředitelem informováni o skladbě jednotlivých expozic a nejzajímavějších exponátech, následně jsme byli vyzváni k prohlídce tohoto poměrně rozlehlého komplexu. Bylo krásné slunečné počasí. Také proto jsme nejprve vyrazili do leteckého oddělení pod širým nebem. Zde byly na travnaté ploše seřazené svého času slavné stíhací letouny typu MiG a vrtulníky Mi, které jako jeden z pilířů tehdejšího seskupení Varšavské smlouvy dlouhá léta používala Polská lidová armáda. Stály zde desítky strojů sovětské provenience, řada vyráběná v polské licenci, téměř všechny v původní kamufláži. Na první pohled byla patrná polská národní hrdost, se kterou jsme se setkávali i v dalších odděleních expozic. Pojedete-li někdy do Krakova, upřímně vám doporučuji toto muzeum navštívit. Setkáte se zde totiž nejen s velmi příjemnými lidmi, ale především uvidíte velmi zajímavé exponáty, které představují historii letectví od počátku 20. století až téměř po současnost. Osobně se mi líbí letouny z období I. světové války, stejně jako ostatní mě však nejvíce zaujala část muzea věnovaná strojům druhoválečným. K nejzajímavějším typům tu patří například polský stíhací hornoplošník PZL-11, sovětský bitevník Il-10 a bombardovací Tu-2. Nás však nejvíce potěšil legendární britský Spitfire Mk. XVI, který reprezentoval účast polských pilotů v řadách britského Královského letectva (RAF). Právě o tomto typu letounu hovoří i naši váleční stíhači jako o jedné z nejlepších “mašin” na spojeneckém nebi. Řekl – osobně se mi líbí letouny z období I. světové války, stejně jako ostatní mě však nejvíce zaujala část muzea věnovaná strojům druhoválečným. K nejzajímavějším typům tu patří například polský stíhací hornoplošník PZL-11, sovětský bitevník Il-10 a bombardovací Tu-2. Nás však nejvíce potěšil legendární britský Spitfire Mk. XVI, který reprezentoval účast polských pilotů v řadách britského Královského letectva (RAF). Právě o tomto typu letounu hovoří i naši váleční stíhači jako o jedné z nejlepších “mašin” na spojeneckém nebi. Řekněte, kdo potom může odolat jeho detailnímu poznání, když máte Spitfira na dosah ruky? Za tichého souhlasu hlídače, který měl daný pavilon na starosti, jsme opatrně odkryli kabinu letounu a začali pořizovat detailní fotodokumentaci jeho kokpitu. Nakonec jsem to však nevydržel a do letounu si sedl. Pomalu jsem zasunul nohy do pedálů, jednou rukou uchopil knipl a druhou plynovou páku. Před mýma očima v tu chvíli bylo pouze malé čelní sklo kabiny a na palubní desce řada nejrůznějších přístrojů. Cítil jsem vzrušení, které ani s odstupem téměř dvou let neumím přesně popsat. I když celá tato akce trvala jen nepatrnou chvíli, bylo mi krásně. Na památku zmíněných okamžiků mi zůstalo několik fotografií. Obdobně i mým kolegům Vláďovi “Vojtovi”, Jirkovi “Růžovi” a Radku “Slunéčkovi”, kteří mě postupně v kabině vystřídali. Pro nás všechny to byl nezapomenutelný zážitek. Vždyť jsme vlastně během několika málo minut vytvořili jednu novou, historii neznámou leteckou peruť Čechů na Spitfirech! Čas nejde bohužel zastavit, a tak jsme byli v 16 hodin vyzváni hlídačem expozice k opuš-tění objektu – muzeum zavíralo. Také z tohoto důvodu se nedostalo zážitku s průzkumem válečné stíhačky našim dalším čtyřem kolegům. Rád bych však při této příležitosti připomněl jednu známou scénu z filmu Tmavomodrý svět, kdy Ondřej Vetchý odváží v kabině svého Spitfiru sestřeleného bojového druha Kryštofa Hádka. Dlouho jsem tomu nechtěl fakticky uvěřit. Nyní už vím, že ve skutečnosti je tato záchranná operace možná. Pochopitelně, velmi mnoho by záleželo i na umění samotného pilota. Nadšeni návštěvou muzea v Krakově jsme se vydali na další trasu expedice. Ta nás vedla na sever Polska do míst, která se méně či více výrazně zapsala do dějin II. světové války. Jednou z nich byla Bledowská poušť. Právě zde se totiž údajně připravoval německý Afrikakorps k tažení do severní Afriky. Jak intenzívně výcvik probíhal, nevím. Plocha poměrně rozlehlé pouště jistě skýtala dostatečný prostor. Nás však toto místo dá se říci zklamalo. Očekávali jsme totiž nekonečné prostory plné jemného písku, ale před námi se rozprostírala krajina poměrně hustě zarostlá nižšími jehličnatými stromy. Pouze tu a tam prosvítaly menší písečné duny bělošedavé barvy, přes které vedly cesty upravené pro motokros. A tak jediným skutečně hmatatelným důkazem zmíněných událostí je nad pouštním údolím stojící torzo cihlového objektu, který prý používal Erwin Rommel jako velitelské stanoviště. Jak jsme sami poznali, místo si vybral skutečně dobře. Právě odtud totiž máte celé cvičné bojiště doslova jako na dlani. Začalo se stmívat, ke všemu poprchávalo a foukal nepříjemný studený vítr. Bez většího otálení jsme proto nasedli do auta a pokračovali v další cestě. Projeli jsme napříč pouští a směřovali ve směru k Czechstochové (Čenstochová), poblíž které jsme v lese nalezli vhodné místo pro přespání. Jak už jsem se zmínil dříve, stavba přístřešku z igelitové plachty se nám stávala každým dnem větší a větší rutinou. Také proto jsme měli příbytek vybudovaný během několika málo minut a již za chvíli pobublávala v hrnci na plynovém vařiči voda na polévku. Drželi jsme se totiž hesla, že když to jde, tak jednou za den teplá strava neuškodí. Na přilepšenou jsme si jako druhý chod dali hovězí konzervu a mezi tím nezávazně konverzovali nejen o nemoci šílených krav právě probíhající v Čechách, ale především o zá-žitcích z předcházejících dnů. I když se nám spalo dobře, plánovaný budíček na šest hodin ráno nás nenechal úplně odpočinout. To však k našim expedicím patří naprosto běžně. Nová posádka převzala itinerář trasy a vyrazila na další cestu. V krátkosti jsme zastavili na Jasné hoře v Czestochové, kde jsme doplnili zásoby o čerstvé pečivo a další produkty nezbytné pro naší “polní kuchyni”. Nejspíše to budete vědět, ale právě Jasná hora je asi nejvýznamnějším poutním církevním místem v Polsku. Stojí zde nejen bývalá pevnost ze 14. století, ale především klášter paulánů s věží vysokou 106 metrů, nejvyšší svého druhu v tomto státě. V ní zavěšených 36 zvonků hraje každou čtvrthodinu mariánské písně, které dotvářejí zdejší neopakovatelnou duchovní kulisu. Bezesporu nejznámější z celé lokality je zázračný obraz Matky Boží Čenstochovské, nazývaný také Černá madona, který je součástí raně barokního oltáře umístěného v jedné z kaplí kostela. Nad celým areálem pak drží ochrannou ruku socha papeže Jana Pavla II. v nadživotní velikosti. Ročně toto místo navštíví desetitisíce Poláků a zahraničních turistů. Jistě ví, proč sem jezdí. Osobně si totiž myslím, že jsem jejich zájem o toto poutní místo pochopil. Po doplnění potřebných zásob jsme pokračovali dál v cestě. Vedla nás přes Varšavu do oblasti Mazurských jezer. O Varšavě toho moc napsat nemohu, jelikož nás hned na jejím okraji pohltil dopravní kolaps a doslova krokem jsme se ploužili kupředu. Viděli jsme sice zdejší výškové novostavby a mezi nimi několik starších objektů, neměli jsme však čas ani náladu se zde jakkoliv zdržovat. Naštěstí se nám podařilo projet městem bez úhony a normálním tempem jsme směřovali k severovýchodním hranicím Polska. Zmíněný přejezd pro nás byl časově i kilometráží ze všech předcházejících dnů nejnáročnější. Zastavili jsme totiž až s nadcházejícím západem slunce nedaleko Grunwaldu, kde jsme volně v přírodě poobědvali a povečeřeli zároveň. Rád bych využil této příležitosti a jako pracovník muzea vám tuto historickou lokalitu alespoň ve stručnosti přiblížil. Městečko Grunwald se nachází na území bývalého Východního Pruska. Patřilo do oblasti, která odedávna byla mnoha uchvatitelům trnem v oku. Teprve až období po II. světové válce přineslo tomuto území klid zbraní. Stalo se trvalou součástí Polska a postupně i turisticky zajímavou oblastí. Z pohledu našich národních dějin je však proslaveno událostí z 15. čer-vence 1410. Tehdy se zde totiž postavili po boku Poláků, Litevců a jejich spojenců čeští a moravští žoldnéři mocnému řádu německých rytířů. Jedním z nich prý byl také budoucí slavný husitský vojevůdce, jihočeský zeman Jan Žižka z Trocnova. Dominantou rozlehlého komplexu je 10 metrů vysoký žulový pomník s vytesanými hlavami dvou rytířů, meči a grunwaldským křížem. Opodál se k nebi hrdě tyčí třicetimetrové kovové stožáry, symbolizující polské vojenské prapory a litevsko-ruské korouhve vítězů od Grunwaldu. Během naší návštěvy zde nebyli téměř žádní turisté. Také proto jsme měli možnost zaposlouchat se do proudícího větru a slyšet svist šípů tatarských lučištníků, kteří podstatnou měrou přispěli k porážce rozpínavého a nabubřelého řádu německých rytířů. Desetihodinová bitva mezi vesnicemi Grunwald a Tan-nenburg patřila k největším ve středověku. Polsko-litevská vojska, chráněná v zádech lesem, měla proti řádovým rytířům, vystaveným ostrému letnímu slunci, značně výhodnější pozici. Právě to se pokusil podle starého zvyku změnit velmistr řádu Ulrich von Jungingen podáním dvou mečů svým nepřátelům, které chtěl vylákat k otevřenému boji s cílem rozmetat je v předem vykopaných “vlčích jámách”. Polský panovník a vrchní velitel “spojeneckých” vojsk Vladislav II. Jagellonský však tuto výzvu nepřijal. Naopak, rozhodl se pro útok lehkou jízdou Litevců a Tatarů proti řadovému dělostřelectvu a pěchotě. Další část bojů se odehrávala převážně v režii řádových rytířů. Bitva se zdála být rozhodnuta, když se jim téměř podařilo získat polskou zástavu. Právě v tomto okamžiku prý začali vítězící rytíři zpívat svojí triumfální píseň “Christ ist erstanden” (Kristus povstal). Byli si jisti svým vítězstvím, ale opak byl pravdou. Do boje zasáhla polská záloha a část litevských jednotek vedených knížetem Witoldem, které obklíčily a zneškodnily útočící řádové rytíře. Obdobně dopadlo i jejich hlavní velitelské ležení. Útěkem z bojiště na nedaleký hrad Malbork se zachránila asi desetina mužů z jejich původního vojenského seskupení. Na poli slávy a cti zůstala bezvládná těla mnoha významných rytířů zúčastněných vojsk. V bitvě byl zabit i velmistr řádu Ulrich von Jungingen. Je jistým paradoxem, že se u Grunwaldu, v historii ne poprvé, ale ani naposledy, střetly české oddíly. Ty na straně polsko-litevské se tentokrát mohly hrdě hlásit k vítězům. Žoldnéři na straně německých rytířů, kteří měli štěstí a přežili, si museli počkat na dalšího mecenáše a především na jinou bitvu. Jistě nečekali dlouho. Vždyť celým patnáctým stoletím se v Evropě jako had vine řetězec krvavých a nemilosrdných válek. Když jsme v podvečer 13. června dorazili do oblasti Mazurských jezer, měli jsme za sebou více než polovinu plánované cesty. Její průběh nám doposud dával zapravdu, že Polsko je nejen velká, ale zároveň velice zajímavá země. Jistým zklamáním sice byly drobné nezdary v podobě nenalezení několika hrobů našich válečných letců, ale tento fakt kompenzovala četná přátelská setkání s místními lidmi. Před námi byla řada úkolů, mezi které patřila dokumentace druhoválečných lokalit na polském severu. O způsobu našeho nocování jsem sice psal už několikrát, ale spánek u Mazurských jezer byl i pro nás něčím novým. Tradičně jsme zajeli na okraj lesa a na vytypovaném místě vybrali nejvhodnější plochu pro zaparkování auta a k němu přivázání příbytku z plachty. Tentokrát nás však z poklidu mírně vyvedla cedule přibitá u cesty. Oznamovala, že se právě nacházíme v místě, kde se běžně vyskytují vlci, lišky a nepletu-li se, tak i medvědi. To nás přesto nemohlo odradit. Pravda, daleko obezřetněji jsme oproti předcházejícím večerům sledovali nejrůznější zvuky vycházející z hlubin tmavého lesa. Když jsme si o něco později začali chystat spacáky, navzájem jsme se popichovali, kdo bude držet noční hlídku či koho necháme spát na obou odkrytých krajích přístřešku. Právě ti se totiž nechtěně nabízeli jako „potrava“ pro dravou zvěř. Nakonec jsme to vyřešili jednoduše. Levou stranu „hlídal“ kolega Vláďa „Vojta“, jelikož jak jsme všichni ostatní usoudili, byl z nás nejstatečnější a tím pádem schopen popasovat se klidně i s medvědem. Druhou stranu pak dostal na starost kolega Jarda „doktor“. Ten si na předešlé lokalitě v Grunwaldu koupil pravého (moduritového) středověkého rytíře, nejspíše zástupce velitele litevského vojska, a právě ten nám měl v noci „hlídat“ pravé křídlo ležení. Vím, asi vám to vše může připadat dětin-ské, ale my jsme si v tu chvíli dělali legraci sami ze sebe a ani na chvíli proto nemysleli na možné avízované nebezpečí. Vše dopadlo dobře. A spalo se nám mimořádně dobře! Když jsme ráno vstali, bylo krásné, slunečné počasí. Vydatně jsme posnídali a v pohodové náladě se vydali na nedaleké bývalé Hitlerovo letiště v Ketrzynu. Jak bylo na první pohled patrné, náš brzký příjezd vzbudil u službu konajícího muže mírné zděšení i překvapení zároveň. Až později jsme zjistili, že to bylo díky našemu autu polepenému nápisy, oznamujícími, že jsme k nim přijeli z Čech. Byli jsme přijati velmi ochotně a následně nám byla umožněna prohlídka nejen letištní plochy, ale i hangáru. V něm byl vrtulník pohraniční policie, nejrůznější bezmotorové i motorové sportovní aeroplány, včetně dvou „ultralajtů“ s českými imatrikulačními znaky. A to zase překvapilo nás. Pan „hlídač“ nám oznámil, že sem včera přiletěla skupina našich krajanů, kteří se pak jeli ubytovat do hotelu v nedalekém městečku Olsztyn. Nejprve si proto myslel, že náš tým patří k nim. Ještě chvíli jsme pokračovali v exkurzi, když z ničeho nic nedaleko nás zasta-vila dvě osobní auta a z nich vystoupilo sedm českých aviatiků. Bylo to milé, neplánované a velmi zajímavé setkání. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že jsou to podnikatelé působící v benešovské letecké škole a v rámci výcviku navigace se vydali na etapový přelet Polska. Trasou se naše cesty v několika lokalitách shodovaly. Pouze my jsme na rozdíl od nich vše absolvovali autem, spali pod širým nebem a jedli konzervy, polévky a tatranky, především jsme mapovali válečné lokality spojené s osudy československých vojáků. Vrátím-li se k historii válečného letiště v Ketrzynu, jen málokdo asi ví, že právě zde měl Adolf Hitler neustále připraven svůj salónní Junkers JU-52, který mu kdykoliv umožňoval operativní přesun z této části bývalého Východního Pruska. Nyní je areál využíván jako satelitní pro danou oblast. Jeho rozlehlá plocha dovoluje přistání i menším dopravním strojům. Jak jsme sami viděli, působí tu především sportovní piloti. I když nám hodina a půl pobytu utekla jako voda, četné zážitky a společné rozlučkové fotografie budou všem toto místo připomínat. Naše další cesta směřovala přímo na nejznámější vojenskou lokalitu v této oblasti, Vlčí doupě (Wolfsschanze), které se trvale zapsalo do dějin II. světové války. Bylo vybudováno nedaleko města Rastenburg a od 24. června 1941 využíváno jako hlavní stan Vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera. V průběhu několika let se stalo místem četných jednání a schůzek s nejrůznějšími čelními představiteli spojenců Německa, jako například s maďarským admirálem Miklósem Horthym či ital-ským ministerským předsedou a ducem Benitem Mussolinim, zároveň bylo sídlem fašistických pohlavárů pro vedení válečných operací proti Sovětskému svazu. I když 16. července 1942 Hitler dočasně přesunul své velitelské stanoviště k Vinnicy (Werwolf) na Ukrajině, přesto měl až do 20. listopadu 1944, definitivního opuštění lokality před postupující Rudou armádou, své hlavní sídlo ve Vlčím doupěti. Po jeho obsazení bylo na přímý rozkaz Stalina detailně zdokumentováno a později většina ze zdejších objektů podminována a zničena či alespoň částečně poškozena. Bezesporu nejznámější událost se v tomto objektu odehrála 20. července 1944. Tehdy sem byl z Berlína pozván na jednání plukovník Claus hrabě Schenk von Stauffenberg, jeden z hlavních účastníků vojensko-politického odporu proti Hitlerovi, který měl provést pomocí aktovky plné výbušnin atentát na Vůdce. Následně mělo v rámci operace Valkýra dojít k vytvoření nové říšské vlády a převzetí moci profesionálním vojenským velením. Jeho představitelé se totiž narozdíl od Hitlera přikláněli k myšlence uzavřít mír se západ-ními mocnostmi a vést vítěznou válku pouze proti Sovětskému svazu. Řada neplánovaných a nepředvídatelných indicií však rozhodla jinak. Chystaná porada s Vůdcem byla odložena o půl hodiny a z důvodu „velkého vedra“ přesunuta z bunkru do větratelného přízemního cihlového baráku. Dalším z negativních faktorů bylo, že se z časových důvodů i přes sebevětší snahu podařilo Stauffenbergovi odjistit pouze jednu ze dvou kyselinových roznětek bomby, což způsobilo menší účinnost trhaviny. Náhodou či řízením osudu byl i ten fakt, že aktovka původně umístěná nedaleko Hitlera, byla jedním z účastníků porady odsunuta za masivní dřevěnou nohu jednacího dubového stolu, který mu později zachránil život. Asi pět minut před výbuchem atentátník odešel z místnosti. Přibližně ve 12,42 hodin došlo k explozi, která neměla dát Vůdci naději na přežití. Opak byl pravdou. Z celkem 23 osob v objektu sice 6 zemřelo a řada dalších byla zraněna, Adolf Hitler však přežil pouze s menšími oděrkami, lehkými popáleninami, krevním výronem a prasklým ušním bubínkem. V té době již Stauffenberg cestoval letadlem, v doprovodu svého komplice Haeftena, zpět do Berlína. Po jeho návratu na velitelství v Bandlerstrasse byla v 16,30 hodin zahájena operace Valkýra. Jak se ukázalo později, neúspěšně. Ve 22,50 hodin byli hlavní spiklenci zatčeni a kolem půlnoci čtyři z nich, včetně von Stauffenberga, zastřeleni. Následovaly represálie vůči dalším do atentátu zainteresovaným osobám. Bylo zatčeno asi 7000 osob, z nich přímo zahynulo přibližně 170. Postupně byly téměř vyhlazeny rodiny hlavních orga-nizátorů nezdařeného puče. Jednou z nejznámějších obětí byl polní maršál Erwin Rommel, který 14. října 1944 spáchal „dobrovolně“ sebevraždu. Zachránil si tak čest před národem a životy členů své rodiny. Byl výjimkou, jež nebyla jiným umožněna. Kdo z vás viděl koncem letošního ledna film o atentátu na Hitlera a měl zároveň možnost danou lokalitu osobně navštívit, jistě ví, že vybrané exteriéry neodpovídaly skutečnosti. Pravdou je, že televizní zpracování je věc jedna a realita druhá. Do Vlčího doupěte totiž nestoupáte do nekonečných kopců, ale jedete poklidnou zalesněnou krajinou až do míst, kde se před vámi začínají objevovat velká betonová a cihlová monstra původního vojenského komplexu. Nás hned při příjezdu překvapilo nejen množství autobusů a osobních vozů na parkovišti, ale také poměrně značná cena za vstup. Na první pohled bylo vidět, že se toto místo stalo několik desítek let po válce zlatým dolem. Když jsme se vydali do prostor této známé bašty fašistického vrchního velení, uvědomili jsme si fakt, že převážnou většinu současné klientely tvoří německy hovořící lidé. To nám o chvíli později potvrdil jeden pán středních let, který se k nám vydal od nedalekého autobusu. Slyšel totiž náš rozhovor, a tak se rozhodl pozdravit bývalé krajany. Původně byl odněkud z Liberecka, ale koncem roku 1968 emigro-val do tehdejší Německé spolkové republiky. I když se v listopadu 1989 změnila politická situace našeho státu, zůstal raději žít v Německu. Jak sám přiznal, bylo to z ekonomických důvodů. Jezdil totiž dlouhá léta jako průvodce s cestovní kanceláří, která chrlila jeden zájezd za druhým do této oblasti bývalé Velkoněmecké říše: Štětín – Malbork – Vlčí doupě. Desítky autobusů, stovky a tisíce turistů. Vždyť stále existuje velké množství lidí, kteří se chtějí podívat do míst, která jejich „nadnárodu“ patřila ještě před přibližně šedesáti lety, ale pak jim byla „odcizena“. Nechci být kritikem zmíněné historie, takzvané vyhnání není ničím záviděníhodným. Nikoho z nás proto nepřekvapily květiny na nedalekém hřbitově u několika trávou zarostlých pomníčků. Všechny však udivilo množství květin u pamětní desky před atentátnickým objektem, připomínající zmíněnou událost. A tak dodnes přemýšlím, zda-li tím dotyční chtěli vyjádřit jakousi symboliku, sentiment, osobní vzpomínky či podpořit jistý kult osobnosti … Vstoupíte-li do areálu, hned od samotného začátku vás upoutá propracovanost pů-vodního bezpečnostního systému Vlčího doupěte i jeho gigantičnost. Po lesních cestách postupně jdete kolem atentátnického domu, bunkrů Hitlera, Bormanna, Keitela a Jodla. Uvidíte torzo bazénu, kina, jídelny, garáží, objektů pro hosty a řady dalších betonových či cihlových budov. Vše díky stromům působí tajemně a stísněně. V samotném závěru téměř dvě hodiny trvající chůze dorazíte k obrovskému betonovému monstru, které mělo za pomoci čtyř protiletadlových kulometů chránit vrchního velitele Luftwaffe, maršála Göringa. Pro něho bylo typické, ač byl v I. světové válce leteckým esem, že své inspekční cesty konal převážně vlakem. O tomto faktu svědčily i koleje, které se dodnes nacházejí v těsné blízkosti jeho bunkru. Když si uvědomíte všechny uvedené informace, pochopíte důmyslnost celého tohoto komplexu. Zároveň poznáte, jaký o sebe měli tito čelní hitlerovští pohlaváři neuvěřitelný strach. I tak jim to nebylo nic platné. Konkrétním příkladem je zmíněný atentát na Hitlera či zkáza této „betonové“ pevnosti. Musím se přiznat, že návštěva Vlčího doupěte ve mně dodnes zanechává smíšené pocity. Jsem však rád, že zde kolega Zdeněk natočil rozsáhlý dokumentační materiál, který od té doby používáme několikrát do roka na našich přednáškách po celé České republice. Stal se nedílnou součástí tématických okruhů z období I. a II. světové války, pomocí kterých posluchačům přibližujeme známé i zapomenuté lokality spojené s převážně tragickými osudy stovek a miliónů lidí z celé Evropy. To bylo také důvodem, proč naše další cesta směřovala do přístavního města Gdaňsk a na jeho nejsevernější výspu nazvanou Wester-platte. Místo, kde byla 1. září 1939 rozpoutána II. světová válka. I když naše „polská“ expedice byla v pořadí již sedmým zahraničním projektem, přesto hned od prvních dnů jasně ukazovala, že se tématicky a náročností jasně vyrovnala (v něčem i předčila) předcházejícím cestám na „západ“. Také kompaktnost týmu byla taková, že na ní s kolegy dodnes rádi vzpomínáme. Nebylo proto divu, že nám několikahodinový přejezd z Hitlerova Vlčího doupěte do Gdaňska utekl neuvěřitelně rychle. Následně jsme projeli městem až k jeho pobřeží u Baltického moře a zde zaparkovali na poloostrově Westerplatte. Gdaňsk je starým hanzovním městem, jehož historie sahá až do 10. století. Po Štětíně a Gdyni je třetím největším přístavem v Polsku, což jasně dokazuje čilý námořní ruch. S mořem a zdejší loděnicí souvisí jedna historická událost, která se nezapomenutelně zapsala do mysli miliónů lidí celého světa. Právě tady totiž byla 1. září 1939 rozpoutána II. světová válka. Tehdy sem vplula německá školní řadová loď Schleswig-Holstein a z jejích útrob vystoupili poblíž loděnice vojáci wehrmachtu. Vše bez nejmenšího náznaku jakékoliv agrese. O několik chvil později loď zaujala vhodné postavení k palbě a začala ve 4.45 hodin naprosto neočekávaně ostřelovat polské pobřežní dělostřelecké baterie. I když o pět minut dříve zaútočily německé střemhlavé bombardéry JU 87 od 3. letky eskadry STG 1 na nádraží v Tczewu, jako místo počátku válečného konfliktu je dodnes považováno Westerplatte. Byla zahájena operace Weiss, která měla bleskově srazit Polsko na kolena. Jak už jsem se zmínil v jednom z předcházejících dílů seriálu, Němci měli za záminku k útoku jejich vlastní fingovaný přepad své rozhlasové vysílačky v Gliwicích dne 31. srpna 1939. Historie se často opakuje. Již tehdy bylo jasně vidět, že důvod rozpoutat válku se vždy najde. Kdekoliv, kdykoliv i proti komukoliv … Jak vypovídají dobové archivní dokumenty, nepoměr sil na frontě byl od začátku bojů jasně patrný. Němci měli výraznou převahu, o čemž svědčí například možnost bojového nasazení 1929 letounů oproti 397 polským, nebo 3195 tanků proti pouhým 211. I přesto Poláci statečně bránili svou vlast až do 6. října 1939. Za cenu vysokých ztrát a neuvěřitelných skutků, kterým se až nechce věřit. Bojovali na zastaralých letounech, ale dokázali zničit celkem 285 strojů Luftwaffe. Měli nedostatek pozemní bojové techniky, ale nebáli se útočit proti pozemní technice na koních s pouhými šavlemi a lehkými střel-nými zbraněmi. Dokázali to, za co je celý tehdejší demokratický svět obdivoval. Ale více jim nikdo nepomohl. Od té doby však existují časté polemiky, zda-li také náš stát neměl o rok dříve bojovat a ne jen v naprosté beznaději odevzdat Hitlerovcům Sudety. Otázka, na kterou najdeme asi jen těžko uspokojivou odpověď. Cílem naší cesty bylo navštívit zdejší slavný monument obránců Westerplatte, následně torza bunkrů a hřbitov polských vojáků. Čekali jsme na sjednaný čas, kdy jsme se měli setkat s majitelem soukromého muzea, který v jednom z mála zachovalých betonových bunkrů vytvořil velmi zajímavou expozici o osudech města v září roku 1939. Pravda, tato část nás všechny mimořádně zaujala, ale ještě více pak oddělení, ve kterém byly dokumenty o polských a spojeneckých letcích, včetně Čechoslováků. Upřímně nás také potěšilo, že jsme byli i přes pozdní čas přijati velice srdečně. Byli jsme respektováni jako reprezentanti státu, který se výraznou měrou zasadil o porážku fašismu. Zajímala ho náplň a cíle našich expedic. Naše diskuse skončila až s příchod

Napsal Vladislav Burian, tisk, přečteno 133014x


© 2008 KLUB HISTORIE LETECTVÍ | Všechna práva vyhrazena