Expedice Zwolle 2000 (Nizozemí)

aneb: “mordparta” opět na cestách

Jako každou z našich předcházejících expedic, také „Zwolle 2000“ jsme intenzivně připravovali téměř jeden kalendářní rok. Hlavním cílem stanoveným pro tuto akci bylo dokončení dokumentace hrobů a osudů našich válečných letců z období II. světové války na území Francie, Belgie, Nizozemska a Německa, dále pokračování terénní činnosti na lokalitách z I. světové války na francouzském území. Právě zde na řadě míst působili čs. legionáři, na jejichž osudy se bohužel s odstupem více než osmi desetiletí téměř zapomnělo. Za hlavní cílové město expedice jsme si vybrali nizozemské Zwolle. K němu se váže příběh jedné z našich největších leteckých legend II. světové války. Dne 28. listopadu 1944 zde za nejas-ných okolností zahynul stíhací pilot Otto Smik. Čekal nás náročný dvanáctidenní program. Bylo před námi více než 5.600 kilometrů jízdy. První oficiální koordinační expediční schůzku jsme měli koncem září roku 1999. Sešlo se nás tehdy celkem dvanáct členů Klubu historie letectví, konkrétních uchazečů o účast na této akci. Jet nás však mohlo dle kapacity vozu maximálně devět. Po předložení plánu a určení cílů tohoto zahraničního projektu jsme si v kolektivu rozdělili základní úkoly, které bylo třeba stoprocentně splnit s předstihem. Díky předcházejícím pěti expedicím to pro nás však byla již běžná rutinní práce. Někteří se věnovali detailní přípravě trasy, zároveň zpracování historických a topografických podkladů o jednotlivých vytipovaných lokalitách. Další měli na starosti zajištění „pestrého“ proviantu. Jiní kolegové se zabývali přípravou dokumentace a pořízením kvalitního materiálu nezbytného pro naši práci v terénu. V duchu těchto příprav a postupném dotváření mozaiky celé akce nám ubíhaly následující měsíce doslova jako voda. Vše se zdálo být téměř bezproblémové. Snad s jedinou výjimkou týkající se zápůjčky expedičního vozu. Tyto komplikace se s námi táhly ještě několik měsíců. Osobně jsem však velmi rád, že se nakonec vše vyřešilo formou asi nejoptimálnější, ku spokojenosti všech zainteresovaných stran. Přibližně měsíc před oficiálním startem akce, stanoveným na středeční podvečer 7. června 2000, jsme definitivně sestavili devítičlenný tým. Přednost dostali ti, kteří se zasloužili o zdárné dokončení příprav expedice, zároveň dle konkrétních odborností nezbytných pro cestu a práci v terénu. Vybírání nebylo lehké. Naopak. Když jsme ale měli i tento bod dořešený, každý – z těch šťastnějších – již s jasně patrnou nedočkavostí vzhlížel ke dni odjezdu. Nikdo z nás v té chvíli netušil, že mnohé bude za necelé dva týdny jinak. U dvou z kolegů zapůsobily neodkladné pracovní povinnosti, u třetího velmi vážný zdravotní stav v jeho rodině. O neúčasti čtvrtého rozhodly finanční důvody. Kolektiv jsme však záhy doplnili. Bylo nás osm. Kolega Míra se přesně po pěti letech vrátil do expedičního týmu, Jarda a Pavel byli na obdobné akci nováčky. Jako každý rok, i tentokrát jsme v den odjezdu od časného rána finišovali s doladěním posledních bodů stanoveného itineráře. Jde především o vyzvednutí expedičního vozu, který nám již počtvrté zapůjčila kunžatecká firma ABC Trepka s.r.o., dále jeho polepení texty oznamující název a časový rozsah akce, pochopitelně i všech na tomto zahraničním projektu zainteresovaných institucí a sponzorů. Na obou stranách karoserie tmavě modrého automobilu Volzwagen Transportér se skvěla sytě žlutá písmena: Expedice Zwolle 2000, Klub historie letectví Jindřichův Hradec, Czech republic, 7. – 18. června 2000. Z obou stran také byly nalepeny velkoplošné samolepky jindřichohra-deckých firem Ing. Jiří Mach a Stavcent a.s., hlavních sponzorů expedice, dále restaurace Jiskra a našeho města. Jsem si vědom, že o těchto firmách a vedení města Jindřichův Hradec se v souvislosti s naším projektem již hodně mluvilo a psalo. Díků ale není nikdy dost. I s odstupem téměř osmi měsíců od expedice bych jim proto opět velmi rád za sebe i své kolegy upřímně poděkoval. Zároveň vzkázal, že také díky jejich pomoci jsme mohli konkrétními aktivitami přispět k dotváření mozaiky dávno zapome-nuté historiografie naší vlasti. To však již předbíhám … S blížící se sedmnáctou hodinou 7. června 2000 jsme se s řádně „vystrojeným“ automobilem vydali ke staré radnici na jindřichohradecké náměstí Míru. Celý náš osmičlenný tým potěšilo, že se s námi přišel rozloučit starosta města Jindřichova Hradce Ing. Karel Matoušek se svojí chotí. Dále mezi nás přišel Ing. Jaromír Běhounek, ředitel místní pobočky ČSOB a.s., která byla naším generálním sponzorem při čtyřech předchá-zejících expedicích. Před startem nás přišla podpořit také řada kamarádů, několik kolegů z našeho klubu, zastavili se u nás i náhodní kolemjdoucí a zvědavci. Vše detailně zaznamenával kameraman a redaktorka Jindřichohradecké televize, zároveň fotografka a redaktorka Listů Jindřichohradecka. Nikomu z médií tak neuniklo, že jsme byli od vedení města vybaveni krásnými čepicemi se znakem Jindřichova Hradce, ale i osobním darem našeho pana starosty, pravým nefalšovaným jindřichohradeckým rumem. Následovaly poslední stisky rukou a rozlučková fotografie. Krátce po sedmnácté hodině jsme se opět „nalodili“ do automobilu a chystali k odjezdu. Zaklaply dveře, šéf řidič Vláďa „Vojta“ nahodil motor. Absolvovali jsme již „rituální“ rozlučkové kolečko kolem náměstí. V tom okamžiku nám však do cesty vstoupila nějaká paní a velmi impulzivně ukazovala na popisku Zwolle na našem autě. Znejistěli jsme. Nikdo netušil, co se stalo. Naštěstí hned v zápětí doplnila svá gesta třemi anglicky pronesenými větami: „Já jsem dnes přijela do Jindřichova Hradce z nizozemského Zwolle. A vy jedete k nám. Ať se vám u nás líbí!“. Jak sami vidíte, dá se říci, kuriózní start expedice. Z Jindřichova Hradce jsme se vydali nejkratším směrem na Plzeň a odtud na nedaleký hraniční přechod ve Strážném. Již během této krátké cesty se každý z nás pokoušel ve voze co nejlépe „zabydlet“. Ještě v Čechách začal úspěšně fungovat předcházejícími expedicemi vyzkoušený systém tří pravidelně se střídajících osádek. Na území Německa jsme přijeli ve večerních hodinách. Vydali jsme se po dálnici přes Nürimberg, Heilbronn, Karlsruhe a příhraniční Freiburg. S blížícím se ránem jsme pak přes francouzský Mulhouse a Épinal dorazili do města Darney. Právě s touto lokalitou je totiž velmi úzce provázána prvoválečná i současná historie naší vlasti. Byl čtvrtek 8. června 2000, 7.15 hodin. Nadešel čas uskutečňováníní hlavní náplně programu naší expedice a jejích jednotlivých dokumentačních úkolů. Téměř jeden kalendářní rok jsme potřebovali k přípravě naší v pořadí již šesté zahraniční expedice, kterou jsme tentokrát pojmenovali podle nizozemského města Zwolle. To se nachází jihovýchodně od IJsselského moře a pomyslně se kolem něho koncentruje řada lokalit úzce se dotýkajících tragických osudů našich válečných letců z období II. světové války. Právě tato tématika byla a je vždy nosným téma-tem našich zahraničních projektů. Naším hlavním úkolem proto bylo dokončení této dokumentace na území Francie, Belgie, Nizozemska a zahájení terénní činnosti v Německu, zároveň mapování bojišť s účastí Čechoslováků během I. světové války. Ke slavnostnímu startu expedice došlo krátce po sedmnácté hodině ve středu 7. června 2000 na náměstí Míru v J. Hradci. O necelých čtrnáct hodin později jsme již stáli na francouzské lokalitě Darney a věnovali se tématice týkající se naší národní historie. Zastávku v alsaském městečku Darney jsme uvítali s upřímnou radostí. Už proto, že dominantou zdejšího malebného náměstí je socha čs. vojáka oblečeného ve francouzské uniformě stojící opřený o vysoký kamenný kvádr. Ten je opatřen řadou textů a informací o slavnostním předání plukovního praporu 21. střeleckému pluku v Darney dne 30. června 1918 francouzským prezidentem R. Poincarém, zároveň o zdejším působení Čs. brigády na podzim roku 1918. Daleko rozsáhlejší monument se však nachází na nedaleké kótě nad městečkem. Dá se popsat jako vysoký kovový stříbřitý jehlan stojící v místě bývalého tábora našich vojáků. Právě zde k nim hovořil T. G. Masaryk, budoucí první prezident naší republiky, o myšlence utvoření samostatného Československa a nutnosti obrany tohoto mladého státu za přispění příslušníků Čs. brigády ve Francii. Mnozí z nich tuto svojí povinnost bezezbytku splnili. Řada z nich se dokonce aktivně zapojila i do protifašistického odboje během II. světové války. Přesto se po většinu uplynulých desetiletí historie naší vlasti nedostávalo těmto mužům zasloužené úcty. Snad jakousi satisfakcí jim může být, že po roce 1989 začal v Darney opět poměrně často znít náš mateřský jazyk. Městečko má totiž partnerství s moravským Slavkovem (dříve Austerlitz) u Brna. Lokalitou, úzce svázanou s historií tzv. bitvy tří císařů z 2. prosince 1805, kterou pro Francii slavně vyhrál císař Napoleon I. Na Darney však nezapomínají ani čelní představitelé naší současné vlády, včetně pana prezidenta Václava Havla. Každoročně se zde za jejich přítomnosti koná slavnost připomínající významný podíl čs. jednotek v bojích za Francii během I. světové války. O vztahu Francouzů k naší vlasti vypovídají i typicky české názvy ulic v okolí památníku: T. G. Masaryka, E. Beneše a V. Havla. Možná vám to bude znít podivně, ale my „expedičníci“ jsme se zde cítili téměř jako doma. Darney jsme opustili ve čtvrtek 8. června 2000 krátce po desáté hodině a vydali se nejkratší cestou k Verdunu. Jednalo se o přejezd v délce pouhých čtyř hodin, během kterého jsme si však neodpustili zastávku na lokalitě St. Mihiel. Ta vstoupila do prvoválečné vojenské historie v letech 1916 až 1917, kdy byla na západní frontě začleněna do hlavní frontové linie. Právě v této oblasti byly vedeny boje mezi německými a spoje-neckými vojsky, které si na obou stranách vyžádaly oběti desítek tisíců mužů. Pravda, proti Verdunu a tamním více než půl roku trvajícím intenzivním bojům lze St. Mihiel s jistou nadsázkou považovat za poměrně klidné válečné místo… Přibližně ve 14 hodin jsme dorazili do města Verdun, které má necelých 21.000 obyvatel. Nachází se asi 40 km od německých hranic a 250 km od Paříže. Patří k nejstarším ve Francii a díky své výborné strategické poloze bývalo častým místem střetů mezi německými a francouzskými vojsky. Nejintenzivnější boje zde probíhaly od druhé poloviny února do července 1916 a zúčastnilo se jich několik miliónů mužů. Celkové ztráty nelze dodnes přesně vyčíslit. Němci však během tohoto půl roku přišli asi o 350.000 a Francouzi o 460.000 vojáků. Dnes se zde nachází rozsáhlý komplex národního památníku, který je celý přístupný veřejnosti. Je rozdělen do dvou prohlídkových okruhů, které v součtu měří více než 100 km. Mimo řady pomníků, památníků, hřbitovů, trosek bývalých vesnic, torz pevnůstek, kostnice a muzea zde můžete spatřit dvě plošně rozsáhlé a válkou zřetelně dotčené betonové pevnosti: Douaumont a Vaux. Jedny ze zdejších nejtypičtějších symbolů lidského utrpení. Památník ve Verdunu jsme navštívili již podruhé. V roce 1995 během „Expedice Dunkerque“, kdy jsme se ve třináctičlenném týmu věnovali dokumentaci pevnosti Douaumont, dále terénu mezi Věží mrtvých (kostnicí) a Bajonetovým zákopem. Vědomi si těchto faktů a znalí historických událostí jsme se proto v roce 2000 zaměřili na průzkum pevnosti druhé. Během následujícího času, téměř do 22 hodin, jsme pak praco-vali na mapování terénu na světoznámých francouzských „krvavých“ kótách 304 a Mort-Homme (Mrtvý muž), americké Montfaucon a zaniklé vesnice poblíž zdejšího muzea Světové války. S odstupem pěti let jsme se také vrátili na bojiště v okolí Věže mrtvých a Bajonetového zákopu. Místa, která si zaslouží nejhlubší úctu živých a pokoru válkami nepoučených jedinců. O jednotlivých výše uvedených lokalitách by bylo možné napsat rozsáhlé texty či nikdy nekončící řádky popisující tragédie lidských osudů. To však není cílem tohoto seriálu. Dovolte mi proto jen několik málo stručných výňatků z archivních dokumentů, které se staly naším studijním materiálem před expedicí. Dne 21. února 1916 začali Němci na frontě široké 40 km ostřelovat za podpory 1.500 děl verdunský pevnostní systém. Velitelem obránců byl jmenován generál Pétain, v čele útočících Němců stál generál von Falkenhayn. Boje byly vedeny o sebemenší terénní vyvýšeninu, o každý metr terénu. Němci zde poprvé do boje nasadili novou ničivou zbraň – plamenomet. Ten se ukázal jako zvláště účinný při dobývání pevností a bunkrů. Němci pro přísun vojáků, munice a potravin používali rozvinutou síť kvalitních silnic a železnic. Naopak Francouzi měli v držení pouze jedinou železnici a silnici. Právě ta časem získala příhodný název tzv. svatá cesta. Byla 75 mil dlouhá a každý týden po ní bez ustání automobily přepravovaly 50.000 tun munice a 90.000 vojáků. Nebýt této dopravní tepny, byla by bitva o Verdun rozhodnuta během několika málo týdnů. Pevnost Vaux se stala počátkem dubna 1916 opět ohniskem bojů. Němci nejprve obsadili vesnici, potom zaútočili na planinu mezi Douaumontem a Vauxem. Francouzi se ve vesnici probili až ke kostelu, ale tam je zastavila německá děla. Když v panice našli úkryt v troskách pobořených domů, němečtí vojáci vše polili petrolejem a zapálili. V té chvíli se francouzští vojáci změnili v živé, křičící pochodně.“ Když jsme 8. června 2000 ve 22 hodin opouštěli verdunské bojiště, které je neblaze proslaveno z období I. světové války téměř jedním miliónem mrtvých, byli jsme velmi unaveni i šťastni zároveň. Příčinou bylo předcházejících 29 hodin jízdy a dokumentační práce bez jakéhokoliv času na odpočinek, zároveň řada nových poznatků a přírůstků do sbírek našeho klubu. Všichni jsme si však byli vědomi, že naším největším nepřítelem je čas. A jelikož nás i v této situaci nutil k dodržování detailně zpracovaného programu expedice, vydali jsme se hlubokou noční tmou směrem k Vouziers. I když mě řada přátel a čtenářů JH zpravodaje žádala, abych z tohoto seriálu nedělal vědeckou práci, musím se právě teď alespoň na chvíli věnovat třem konkrétním lokalitám v oblasti Argonne při severní hranici Francie, které by měly již neodmyslitelně patřit k naší národní historii. Vždyť kolik lidí ví, že se právě zde odehrály během I. světové války jedny z nejtěžších bojů ve Francii za účasti čs. legionářů? Města Vouziers, Terron a Chestres od sebe dělí vzdálenosti ne větší než deset kilometrů. Na mapě tvoří trojúhelník, který se pro mnohé z čs. legionářů stal osudným. U Terronu byl během října 1918 jako součást útoku francouzské 53. a 134. pěší divize nasazen náš 21. střelecký pluk. Boje byly zahájeny 18. října 1918 přechodem jednotek přes řeku Aisne a o dva dny později vyústily obsazením městečka Terron. Němci násled-ně v těchto místech vedli řadu protiútoků, které naši legionáři dokázali až do svého vystřídání 30. října úspěšně odrážet. Za cenu několika set mrtvých, raněných a nezvěst-ných. Na památku těchto bojů byl pozdější 21. pěší prapor v letech 1948 až 1951 na-ván “Terronský”. Neméně urputné boje byly vedeny také u obce Chestres. Právě zde byl 21. října 1918 přesunut do první linie 22. střelecký pluk. Jeho úkolem bylo dobýt výšinu na vý-chodním břehu řeky Aisne u Vouziers, která se do dějin zapsala jako “kóta 153”. Krvavé boje zde probíhaly plných deset dnů. Avšak bezúspěšně. Našim legionářům se výšinu dobýt nepodařilo. Díky ztrátám 175 mrtvých a 531 raněných vojáků musel být pluk 27. října 1918 z bojů stažen. V případě všech tří uvedených lokalit se jednalo o poslední válečné vystoupení čs. legionářů na území Francie. Odbočím-li od strohých a především depresivních historických faktů, musím upřímně konstatovat, že s odstupem více než osmi desetiletí lze všechna tato místa popsat jako malebná a pro turisty atraktivní. My s kolegy jsme se pochopitelně zaměřili na památky související s osudy našich vojáků. Nejprve jsme proto navštívili město Vouziers a na místním hřbitově uctili památku pohřbených čs. legionářů. Každému z příchozích se před očima rýsovaly nekonečné řady kamenných křížů zasazených do “po anglicku” upravené travnaté plochy. Co kříž, to válkou předčasně ukončený život chlapců a mužů, kteří se pouze o několik málo dnů nedožili tolik toužebně očekávaného vzniku samo-statného Československa. Všechny nás proto potěšilo, že se ve Vouziers na naše vojáky nezapomnělo. Při okraji města totiž stojí socha čs. legionáře, který hledí na nedaleká a jejich vlastní krví nasáklá válečná bojiště. Za nás Hradečáky jsme zde položili malou kytici růží. Pro nás “expedičníky” se pak stala trvalou památkou společná fotografie u tohoto monumentu. Během příprav expedice byl zpracováním podkladů o čs. legionářích ve Francii pověřen kolega Franta. Ten díky svému citu pro detaily dohledal v původních dobových mapách místa, která bylo nutno navštívit. V prvé řadě to byla již zmíněná slavná kóta 153, která nás na první pohled všechny překvapila svojí rozlehlostí a strmostí. Pravdou je, že dnes tu již nejsou krátery od dělostřeleckých granátů a drátěné zátarasy, ale hlavně pole, převážně kukuřičná. Moc dobře jsme také věděli, že k nejpohodlnějšímu a nejrychlejšímu způsobu dosažení kóty by stačilo využít automobilu. Z úcty ke všem padlým, avšak také z důvodu utužení fyzické kondice, jsme se rozhodli pro “dobytí” vrcholu pěšky. Jelikož jsme cestou plánovali terénní sběry, řešili jsme proto důležitou otázku, jaké orientačně nejvhodnější místo zvolit k opětovnému srazu celého kolektivu. Jak po chvíli prohlásil jeden z kolegů, zvítězil rozum. Dojeli jsme na první polní odbočku při okraji pole a tam naší devítimístnou “Barču” zaparkovali vedle velké a z dálky dobře patrné hromady hnoje. Pozitivem tohoto rozhodnutí bylo, že stanovený orientační “bod” byl skutečně velmi dobře vidět. A co bylo také důležité, naštěstí již nebyl téměř cítit! Bez většího otálení jsme si mezi sebou rozdělili nezbytné pomůcky pro práci v terénu, následně provianťák Vláďa “Vovar” každému přidělil potřebnou dávku kalorií v podobě kolečka salámu, krajíce chleba a tatranky. Jako poslední zazněla pro všechny důležitá informace: “Nejdéle za dvě hodiny sraz tady u hnoje!”. Pak jsme vyrazili. Dosažení kóty 153 i s návratem k autu nám trvalo asi 95 minut. Jak jsem se již zmínil dříve, naši legionáři jí neúspěšně dobývali celkem deset dnů. Museli jsme sklonit hlavu před jejich odhodláním a odvahou. Vždyť i pro nás, lehce oblečené a bez větší zátěže, především bez ostřelování a válečné vřavy, byl výstup terénem značně únavný. Odměnou nám zůstal nezapomenutelný zážitek z přímé návštěvy tohoto bojiště, který byl navíc umocněn zachovanými stopami války přímo v terénu. V listnatém lesíku při úpatí kopce stále dobře patrnými krátery, na polích běžně se nacházejícími fragmenty z válečné munice. Jak jsme však měli možnost během další hodiny zjistit, jednalo se o obraz doby v této části Francie dodnes běžně patrný. Sraz na určeném místě nám vyšel dobře. Plni dojmů jsme nasedli do vozu a cestou přes Chestres se vydali do městečka Terron. Právě zde nás čekalo další z příjemných překvapení. Nejprve jsme navštívili památník čs. legionářů nedaleko hlavního kostela, avšak o chvíli později nás již kolega Franta vedl k jednomu z nedalekých domů. Ten lze popsat jako běžný a pro náhodné turisty ničím výjimečný, který je po rozsáhlých poválečných opravách využíván výhradně k bydlení. Naší pozornosti však neunikla kovová destička s českým a francouzským nápisem: “V upomínku na I. národní pouť v 10. výročí trvání Československé republiky”, umístěná nad hlavním vchodem tohoto objektu. Daleko důležitějším je ale ten fakt, že právě zde bylo koncem října 1918 umístěno velitelství našeho 21. střeleckého pluku. Byli jsme proto nesmírně rádi, že vyšel také další z bodů příprav kolegy Franty. Tomu se totiž podařilo zkontaktovat současné majitele zmíněného domu, kteří nás velmi ochotně přijali. K našemu největšímu milému překvapení však došlo v okamžiku, když nás přišel jménem obce Terron přivítat její pan starosta. Pán přibližně šedesátiletý, oblečený do trička a džíns, jehož neklamným znakem svého úřadu byl velký běloskvoucí se plnovous. Hodina ve společnosti těchto příjemných lidí nám utekla jako voda. Kamera Zdeňka snad nevynechala jediný okamžik setkání. Fotoaparáty kolegů cvakaly jako o významné tiskové konferenci. V tento čas jsme od našich hostitelů získali důležitý příslib zaslání několika kopií dobových fotografií souvisejících se zdejším působením čs. legionářů. Na oplátku jsme francouzským aktérům setkání předali propagač-ní materiály o J. Hradci, kterými nás před startem expedice vybavi-lo oddělení kultury našeho městského úřadu. Byli jsme za ně nesmírně rádi. Konkrétně se tak ukázalo, jak nám právě v Terronu (a během cesty ne naposledy) byly užitečné! I když si bylo stále o čem povídat, drželi jsme se hesla, že “rozumná návštěva odchází pryč do půl a mimořádná do jedné hodiny.” Především nás čekal po zbytek dne další obsahově nároč-ný program. Když jsme před domem pořídili poslední rozlučkové foto, s pocitem vděčnosti jsme z auta vyndali jeden půllitr pravého jindřichohradeckého rumu a darovali ho kolektivu našich hostitelů se slovy, že je to vlastně něco jako “čechyše whisky”. Pan starosta a majitel domu, viditelně dobří přátelé, dali hlavy dohromady a za chvíli nám spolu ruku v ruce předali překrásné “růžicově rozevřené” torzo francouzského dělostřeleckého granátu ráže 75 mm. Pravdou je, že torz i celých neporušených dělostřeleckých granátů měli majitelé domu vystavených podél jedné z venkovních stěn objektu několik desítek. Pro nás konkrétně však byl exemplář vzácný tím, že jsme jej dostali darem od našich hostitelů. Mimo jiné s ujištěním, že byl nalezen na “české” kótě 153! Byl pátek 9. června 2000, 15 hodin. Nastala chvíle posledních stisků rukou a upří-mného poděkování za milé přijetí. Pak jsme již nasedli do naší “Barči” a vydali se vstříc dalšímu programu expedice. První tři dny cesty nám přinesly řadu nových poznatků a terénních nálezů, které byly spojeny s naší dokumentační činností na lokalitách v Darney, Verdunu, Vouziers, Chestres a Terronu. Všechny tyto dosavadní aktivity se týkaly účasti Čechoslováků v I. světové válce, jelikož východ a sever Francie nám tuto možnost v plné míře nabízely. Zcela výjimečným a pro nás všechny nezapomenutelným se stalo setkání s panem starostou města Terron a tamními majiteli domu, ve kterém se v říjnu 1918 nacházelo velitelství 21. střeleckého pluku čs. legií. Všechno však má svůj konec. A tak jsme v pátek 9. června v 15 hodin nasedli do našeho automobilu a vydali se vstříc dalším úkolům expedice. První zastávku jsme zvolili dá se říci náhodně. Během cesty nás totiž upoutal monument nedaleko silnice, který obklopovala v uplynulých desetiletích odsloužená francouzská pozem-ní vojenská technika. Tanky a transportéry. Zvědavost nám nedala a vše jsme si detailně prohlédly. Vždyť šlo o lokalitu, o které jsme nenašli žádné informace v odborné literatuře ani v nám dostupných archivních dokumentech. Jmenovala se Chars-de-Assaut a představovala místo prvého nasazení francouzských tanků během I. světové války. Tato událost zde byla doložena nejen již zmíněným monumentem, ale i texty a fotografiemi nalepenými na pane-lech. Já, jako pracovník muzea ,však byl zaujat i tím faktem, že zde nikoho nenapadlo volně přístupné panely nasprejovat nebo přímo zničit. Jiný kraj, jiný mrav … Naše cesta směřovala k městečku Roucy vzdáleného 17 km od Remeše, se kterým se spojuje tragický příběh jednoho z mála našich válečných letců francouzského nebe. Jmenoval se Jan Hofman a údajně se jeho příbuzenské kořeny dotýkají jindřichohradeckého Strmilova. Byl dobrovolníkem české národnosti. Na počátku války sloužil u 12. družstva 3. čety “Roty Nazdar”, pěchoty cizinecké legie, po zranění a následném vyléčení přešel na vlastní žádost v únoru 1916 k letectvu. Po absolvování náročného jednoročního výcviku se stal stíhacím pilotem u francouzské perutě N. 80, která používala letouny typu Nieuport XVII. V průběhu března 1917 se zúčastnil řady bojových letů, avšak to mu již řecký mytologický převozník Charón připravoval svojí loď k přeplutí Styxu, řeky Mlčení. Dne 18. března 1917 se totiž během vzdušného souboje srazil s německým dvoumístným letounem. Zřítil se nedaleko Roucy, kde také byly uloženy jeho ostatky. Hrob byl údajně obyvateli městečka udržován dlouhé desítky let. Nám se podařilo získat fotografii z roku 1928 a rozhodli se proto provést dokumentaci v roce 2000. Zajímalo nás srovnání po 72 letech. Do Roucy jsme dojeli kolem 16,30 hodiny. Zastavili jsme na náměstí a začali se shánět po informacích o místních hřbitovech. Pro nás již běžná rutina, ale pro náhodně oslovené obyvatele skutečnost asi dost překvapující. Vždyť kdo zde čekal, že do “nějakého” městečka Roucy přijede z Čech osm lidí a ke všemu se místo po zdejších architektonických skvostech shání po hřbitovu s “nějakým” hrobem pilota z I. světové války! Zeptali jsme se snad deseti lidí. Nikdo však o našem Hofmanovi nic nevěděl. Až po dobré půlhodině jsme konečně získali potřebné informace. Odjeli jsme doporučeným směrem a skutečně hřbitov našli. Plni optimismu jsme se vydali hledat hrob, který tam někde jistě musí být! S odstupem času mohu říci, že onen roucký hřbitov znám stále snad do nejmenšího detailu. Prošli jsme jej totiž nespočetněkrát křížem krážem, ale bez výsledku. Naší poslední nadějí bylo srovnání staré fotografie a současného stavu. Hlavním orientačním bodem byl středně vzrostlý kaštan, který kryl a tím pádem i byl součástí hrobu Jana Hofmana, zároveň nedaleká hřbitovní zeď. Odpovídající strom i zeď jsme našli. Hrob, původně ohraničený drobnou dřevěnou konstruk-cí, zde však již nebyl. Bohužel se nám nepodařilo zjistit proč a odkdy. Byli jsme si ale vědomi, že i toto negativní zjištění je pro současnou historiografii přínosem. Když jsme po zdlouhavých peripetiích v Roucy opět nasedli do automobilu, na každém z nás byla viditelně znát únava i jakási lítost nad faktem, že místní obyvatelé nedokázali hrob našeho letce zachovat. Nálada v osádce nebyla nejlepší. Právě v tento čas a zcela trefně však vzpomněl kolega Jarda, jak udiveně na nás vždy všichni koukali, že jsme se až z České republiky přijeli podívat na jejich hřbitov. V tom okamžiku se naše nálada obrátila k lepšímu. Nakonec to rozštípnul ještě kolega Vláďa “Vojta”, který pronesl pro nás dnes již památnou větu: “Pánové, vždyť my těm Frantíkům musíme připa-dat jako mordparta na cestách!”. A tento slogan nám vydržel až do samotného konce expedice. Protože jsem se zmínil o únavě kolektivu, musím také nastínit, jaké na každé z expedic uplatňujeme čas od času “léčebné metody”. Po návštěvě nespočtu památníků, hřbitovů a bojišť vždy zařazujeme jakousi “duševní očistu” v podobě zastávky na válečné lokalitě, která je mimo jiné spojena s nějakým architektonickým (nejčastěji církevním) skvostem. Tak tomu bylo dříve v Lurdách, St. Michel, Chartres či Canterbury. Během “Expedice Zwolle” to byla Remeš (Reims). Ležela přímo na naší trase ve směru k Paříži a právě z této lokality jsme vlastnili řadu zajímavých snímků z konce prvoválečného období. Samotné město bylo značně poškozeno během obou světových válek. Jistou zajímavostí je, že právě zde byla 7. května 1945 podepsána kapitulace Německa. Nás však nejvíce přitahovala gotická katedrála Notre-Dame z 13. století. Ta je typická svými vysokými věžemi a bohatě zdobeným průčelím se třemi portály. Během několika století se stala místem korunovace řady francouzských králů. Jedním z nejznáměj-ších byl Karel VII., kterému roku 1429 pomohla k získání koruny vesnická dívka Jana z Arku (1412 – 1431), známá spíše jako “Panna orleánská”. Jistě také proto je na čestném místě nedaleko katedrály umístěna její bronzová socha na koni. Na odpočinek jsme stanovili čas jedné hodiny. Každý ji mohl využít zcela individuálně. Pravda, potkávali jsme se náhodně, ale všichni jsme rozjímali uzavřeni sami do sebe. Když jsme se pak opět setkali před katedrálou, dlouho nikdo na sobě nedával znát své pocity. Teprve až v autě jsme se rozpovídali a zároveň shodli, že právě tato zastávka pro nás byla mimořádně potřebná. Bylo již velmi pozdní odpoledne a naším cílem bylo dostat se až na jihovýchod Paříže k letišti La Ferté Alais. Zde se totiž následný den měla konat velká letecká show historických letounů, zároveň setkání letecko-historických klubů. Čekalo nás ujet přibližně 200 km, především však najít toto nám neznámé místo. Chtěli jsme se tak ušetřit případných zmatků v souvislosti s očekávaným přívalem ostatních leteckých fandů. Se zastávkou na večeři a menším nočním blouděním v okolí Paříže, které bylo způsobeno naprosto nedostatečným značením místa akce, jsme se kolem půlnoci dostali až k hlavnímu vjezdu na letiště. V tento čas již bylo vše pečlivě uzamčeno a ke všemu začalo doslova lít jako z konve. Místa na parkování byla uzavřena páskami a hlídána městskou policií. Chvíli jsme se s kolegy dohadovali co dál a nakonec se rozhodli zkusit štěstí u policistů. Spolu s Mírou “Sendym” jsme se navlékli do nepromokavých bund, nasadili naší klubovou “leteckou” čepici a vyrazili. Po pár metrech jsme došli k jejich služebnímu vozu, ve kterém klimbala dvoučlenná osádka uniformovaných mužů. Zaklepal jsem na okno a čekal na jejich reakci. Naštěstí se mi je nepodařilo vylekat a naopak byli velmi ochotni rozhovoru. Problém byl však v tom, že na nás spustili francouzsky a já zase anglicky. I přes tento handicap jsme našli poměrně rychle společný jazyk. Tím se stala ruština! Jak totiž z našeho krátkého úvodního rozhovoru vyplynulo, jedním z policistů byl bývalý voják ruské armády, rodák z Moskvy, který byl od roku 1994 ve francouzské cizinecké legi a místo návratu do vlasti se rozhodl sloužit ve Francii u městské policie. Příjemným zjištěním bylo, že znal docela dobře Českou republiku. Chvíli jsme si povídali o naší expedici. Sympatické bylo i to, že náš známý vše podstatné překládal kolegovi do francouzštiny, a tak mezi námi nebylo žádné tajemství. Až po dlouhých minutách rozhovoru jsme se opět dostali k podstatě naší žádosti ohledně možnosti zaparkování a nerušeného přenocování. Když se muži zákona začali mezi sebou dohadovat, na chvíli jsme se s Mírou omluvili a vydali za našimi kolegy do automobilu. Zde zavládla všeobecná zvěda-vost. V rychlosti jsme jim vše vysvětlili a já se chystal k návratu za policisty. Než se tak stalo, dal mi Pavel do ruky tři pravá česká plechovková piva a správně mě motivoval: “To máš proto, aby se Ti lépe jednalo”. A měl pravdu. Již po chvíli jsem opět zaklepal na sklo služebního auta s majáčkem a dal každému jedno pivo. Připili jsme si na zdraví, ale pak již dal “ruský” policista z pozice své pravomoci souhlas k zaparkování naší “Barči” na nedaleké bílou páskou orámované travnaté ploše. Bylo vyhráno! Dokonce jsme zde směli nechat náš vůz po celý příští den. Až ráno jsme během cesty na letiště zjistili, že nám naši známí ušetřili za parkování 300 franků (asi 1775 Kč). I když veškerá předcházející jednání dopadla mimořádně dobře, zbytek noci pro nás nebyl z nejpříjemnějších. Stálý hustý déšť nám totiž znemožňoval rozložení ležení a spánek pod širým nebem. Nezbylo proto, než se “uložit” v kompletním osmičlenném týmu v našem automobilu. Asi si všichni dovedete představit, jak jsme ráno vypadali. Pomačkaní, otlačení, rozmrzelí, upachtění a kdo ví co ještě. Také naše osobní hygiena utrpěla, jelikož jsme se neměli kde umýt. Snad jediným potěšitelným zjištěním bylo, že s rozbřeskem slunce přestalo pršet. A tak jsme vydatně posnídali, sbalili si nejnutnější věci pro příštích deset hodin, přibalili propagační materiály o našem městě a vydali se na letiště. Pravda, trochu nás hned u vchodu překvapili prodejci vstupenek, jelikož oproti v českém tisku avizovaným 100 frankům stála vstupenka o 40 franků více (celkem 819 Kč). Nikdo z nás však ani na minutu nezaváhal. Vždyť světoznámý letecký den v La Ferté Alais a současně účast na setkání letecko-historických klubů byly naším dlouholetým snem. Bylo ráno sobota 10. června a my se s kolegy z našeho klubu vydali na světoznámý letecký den La Ferté Alais nedaleko Paříže, který byl zároveň spojen se setkáním letecko-historických skupin ze západní Evropy. I když do té doby utekly od startu naší expedice pouhé tři kalendářní dny, stačili jsme i přesto navštívit a zdokumentovat množství válečných lokalit, zároveň absolvovat několik zajímavých setkání s řadou milých a příjemných lidí. Před námi však stále byl obsahově bohatý program dalších devíti dnů vztahující se k dokumentaci osudů čs. pozemních vojáků a letců v I. a II. světové válce na území Francie, Belgie a Německa. O samotném leteckém dni v La Ferté Alais by bylo možné napsat několik samostatných dílů tohoto seriálu. Přesto jsem si vědom, že bych vám ho ani tak nedokázal bez opomenutí něčeho zajímavého výstižně vylíčit. Jste-li však fandové historie letectví a budete-li mít možnost, neváhejte a vydejte se na tuto show. Francouzi jí pořádají každoročně na počátku června a znám několik českých lidí, kteří tam jezdí nepřetržitě již několik let. Jistě však ví, proč se neustále vrací … Jen si to vezměte. Je asi dvě hodiny před oficiálním začátkem akce. Přijdete mezi prvními návštěvníky na “běžné” travnaté letiště s řadou hangárů a nikde nic není. Ani letadla, ani pořadatelský šum, dokonce ani očekáva-né davy fandů aviatiky. Když ještě ke všemu před tím absolvujete noc v dešti sedící namačkaní v automobilu, věřte mi, že nálada ani v té nejlepší partě kamarádů není z nejlepších. Po chvíli dokonce slyšíte narůstající reptání svých kolegů, už se k nim i sám polohlasně přidáváte a právě v tom okamžiku je všechno zcela jiné. Jako mávnutím pomyslného pohádkového proutku se z ničeho nic začnou otevírat hangáry a z nich díky organizačně “promakanému” systému vytahují určení pořadatelé jeden unikátní stroj za druhým. Sem se proto hodil jeden léty otřepaný slogan: “Tady jsou poznat léta dřiny a odříkání!”. Jenomže jako divák této “atrakce” pak zase nevíte co dříve. Fotografovat, natáčet nebo jen udiveně zírat. Zkuste však zůstat klidní, když vám téměř na dosah ruky přejíždějí desítky nejrůznějších letounů z rozmezí let 1900 až 2000. Já osobně patřil k těm, kteří poprvé viděli v akci několik verzí Fokkerů, Nieuportů, Spadů, ale i starého dobrého Blériota, Bregueta a celou řadu dalších. Také arzenál druhoválečných strojů nebyl o nic pozadu. Měli zde mimo jiné letouny Spitfire a Mustang, osm Texanů, skupinu cvičných dvouplošníků Tiger Moth, létající pevnost Flying Fortress B-17, představili slavnou Dakotu C-47 i její německý protějšek “tetičku” Junkers JU-52. A co stálo na zemi, bylo pochopitelně během programu od 10 do 18 hodin také ve vzduchu. První “skoky” průkopníku letectví oproti špičkové akrobacii na nejmodernějších sportovních strojích. Početné vzdušné souboje z francouzsko německé fronty z let 1914 až 1918, boje nad invazní Normandií v roce 1944, paravýsadek v Korejské válce a podobně. Vše bylo maximálně umocněno díky přispění profesionální zvukové techniky a pyrotechnických efektů. Vrcholnou lahůdku si však pořadatelé schovali až na absolutní závěr. Vytvořili totiž dvoučlennou sestavu z německého stíhacího letounu Fokker E III z I. světové války letícího maximální rychlostí a plně brzdícího nejmodernějšího francouzského stíhací stroje Mirage 2000. Zvítězil Fokker, který letounu Mirage “uletěl”. Na vlastní oči jsme tak viděli skutečné snoubení historie a současnosti. Byl to velkolepý zážitek, který sledovalo přinejmenším třicet tisíc diváků. Z pohledu našeho klubu bylo důležité, že jsme se zde ve smluveném čase od 12 do 16 ho-din setkali s řadou zástupců letecko-historických skupin z nejrůznějších míst ve Francii, Belgii a Anglii. Některé jsme znali z již dřívější vzájemné korespondence, pro některé jsme však jako Klub historie letectví z Jindřichova Hradce v České republice, jediní účastníci z naší vlasti, byli přítomností na této akci velkým (a doufám, že i milým) překvapením. Šlo sice jen těžko skloubit program setkání klubů a letecký den tak, abychom něco někde trochu nešidili, ale celkový výsledek i dojem z celodenního programu v La Ferté Alais pro nás byl více než pozitivní. Jako všechno pěkné, také tato akce nám utekla příliš rychle. Když jsme se pak vrátili k našemu vozu, který byl od předešlé noci protekčně zaparkován na jedné “hlídané” louce nedaleko letiště, bylo již téměř sedm hodin večer. Došli jsme ještě jednou poděkovat našim známým francouzským policistům, ti pak zastavili provoz z ostatních parkovišť a přednostně nás nechali vyjet na silnici. Naposled jsme na sebe zamávali a vydali se vstříc dalšímu programu expedice. Naším cílem byl přejezd do oblasti u Cambrai. Unaveni předcházejícím celodenním programem jsme po necelých třech hodinách jízdy zastavili na příhodném zatravněném parkovišti vybaveném jedním malým dřevěným altánem. Ten se pak stal naší dočasnou kuchyní. Zatímco někteří kolegové připravovali kávu a čaj, další chystali konzervy a chleba. Ostatní šli připravit ležení pod širým nebem. Celty, karimatky a spacáky. Tentokrát jsme vynechali velkoplošný igelit pro případ deště. S upřímným nadšením jsme si pak dlouho vyprávěli o svých zážitcích z návštěvy La Ferté Alais. Vychut-návali jsme však zároveň pohodlí, které nám oproti předcházející noci v automobilu skýtal tento malebný kout Francie. Kdo z vás se alespoň okrajově zajímá o dějiny I. světové války, zná jistě velmi dobře lokalitu Cambrai. Ta vstoupila do novodobých dějin především v souvislosti s prvním hromadným nasazením “tajné zbraně” do bojů, které se v jejím nedalekém okolí odehrály od 20. listopadu do 5. prosince 1917. Tehdy totiž Britové proti Němcům poslali v té době nevídanou vojenskou techniku. Tank. Přesněji řečeno, 381 kusů záhadných opancéřovaných monster na pásech, za kterými postupovalo sedm pěších divizí. K útoku došlo na patnácti-mílovém úseku fronty mezi Moeuvres a Banteux. První okamžiky bitvy přinesly úspěch britským vojákům. Ještě před koncem prvního dne však bylo 179 tanků mimo provoz. Němci pak postupně převzali iniciativu na celém frontovém úseku. Když došlo po šestnácti dnech k počítání ztrát, výsledek byl hrozivý. Britové za tuto dobu přišli přibližně o 47.000 mužů, jejich protivník jen o něco méně. Znalí těchto historických faktů jsme se rozhodli vyzkoušet své štěstí během terénního průzkumu při okraji města Cambrai a nedaleké vesnice Villers-Plovich, lokalit zdejší bývalé frontové linie. Ani ne za půl hodiny jsme již opět seděli v našem automobilu, avšak bohatší o řadu poznatků a zkušeností. Kam jsme se podívali, všude kolem byly hřbitovy plné nekonečných řad bílých kamenných náhrobků. Jako němí svědci těchto událostí zde dodnes zůstávají nespočetné fragmenty vojenké munice běžně se nacházejících na polích či přímo v terénními úpravami dotčených částech vesnice Villers-Plovich. Přestože jsme si chvílemi během expedice připadali jako na dostizích, program akce nám jasně velel odpolední přejezd do města Arrasu. Právě to totiž se svým nejbližším okolím neodmyslitelně patří k tzv. československým válečným lokalitám. Zde byla nasazena čs. jednotka nazvaná Rota Nazdar (vznikla ve Francii 23. srpna 1914). Těžké boje vedené v obla-sti Arras – Berthonval byly počáteční fází ofenzívy francouzské 10. armády. Hlavní úlohu v nich sehrála Marocká divize, jejíž součástí byli i Čechoslováci. Jako průlomová jednotka byl vybrán prapor C cizinecké legie. Ten vyrazil ráno 9. května 1915 po šesti dnech dělostřelecké přípravy a po dělostřeleckém přepadu. Přes početné ztráty byl úspěšný. Podařilo se mu pro-razit 1. německou linii obrany a dobýt kótu 140 vzdálenou 8 km od výchozích pozic. To vše během pouhých dvou hodin bojové operace. Němci však dokonale využili pomalého přísunu záloh protivníka, kterého dokázali řadou protiútoků zatlačit až do původního postavení z rána. Ztráty Marocké divize byly značné. Z Roty Nazdar zahynulo 42 a bylo zraněno 90 mužů. Šťastlivci, kteří přežili bezúhony, byli rozptýleni v jiných jednotkách cizinecké legie. Naše uskupení přestalo po této bitvě existovat. Za necelé sedmiměsíční období bojového nasazení Roty Nazdar totiž byla většina jejích příslušníků vážně zraněna nebo padla. Z původního počtu 600 zůstalo boje schopných pouze 30 osob! I když od naší expedice uběhl téměř jeden rok, zmíní-li se někde Arras, vždy si vzpomenu na jedno z tamních náměstí. Jmenuje se Československé a je věnováno uctění památky vojáků z Roty Nazdar, jakož i významných osobností naší vlasti. Stačí si jen přečíst názvy ulic. Neméně zajímavá je však i lokalita Mont St. Eloy. Ta se v době zahájení útoku 9. května 1915 stala výchozím postavením Marocké divize. Právě z těchto míst postupovali vojáci čs. roty. Na rozdíl od nás však válečná vřava před osmdesáti pěti lety nedala účastníkům tohoto dramatu možnost rozjímání nad malebností zdejší přírodní scenérie. Nás již zdáli vítaly monumentální rozvaliny kostela, které zde zůstaly stát jako tichý pamětník zmíněných bojů. Kamenné zdi, především torza dvou věží tyčících se k blan-kytně modré obloze se sněhově bílými oblaky. Dnes se zde nedaleko ruin kostela nachází malý vojenský hřbitov. Jeden z jeho památníků připomíná agónii naší první jednotky dobrovolníků ve Francii z období I. světové války, Roty Nazdar. Naše následující cesta autem nebyla příliš dlouhá. Již po ujetí několika málo kilometrů jsme se totiž dostali do La Targette, kde se nachází největší československý vojenský hřbitov na území Francie. Toto území patří České republice. Obdobně roku 1997 a tehdejší “Expedici Dieppe” jsme u centrálního monumentu položili kytici růží zde pohřbeným 186 čs. vojákům z I. a II. světové války. Příslušníkům Roty Nazdar, pozemních jednotek, obrněné brigády a válečným letcům. S jasně patrnou hořkostí jsme pak provedli dokumentaci hřbitova, který za uplynulé tři roky více než znatelně zpustnul. Všem se nám proto v hlavě promítala jedna stejná otázka: “To je na tom náš národ už tak špatně, že oproti jiným nemá prostředky ani na udržování tohoto svého druhu jediného českého hřbitova ve Francii?”. Prvních pět dnů expedice ukazovalo, že bude patřit z dosavadních šesti tématicky i pracovně k nejnáročnějším. Potvrzoval to nejen počet doposud ujetých kilometrů, ale také počet návštěv na válečných lokalitách, řada přátelských setkání se znalci prvo-válečné tématiky a zástupci letecko-historických skupin ze západní Evropy. Během nedělního programu jsme se pohybovali v oblasti francouzského Arrasu, kde byla v roce 1915 nasazena a téměř do jednoho muže vykrvácela čs. Rota Nazdar. Návštěvou československého hřbitova La Targette však náš denní program neskončil. Vimi. Poblíž něho se na kótě 145 nachází monumentální památník věnovaný kanadským vojákům nasazených zde 9. dubna 1917 na frontu. Již během prvních tří dnů jich však bylo 10 602 zraněno a 3 598 zabito. Kanaďané se ocitli v místech, kde o rok dříve sváděli Francouzi a Němci těžké boje o vimské hřebeny. Ty jsou devět mil dlouhé a táhnou se od údolí řeky Scarpe před Arrasem až k údolí řeky Souchez. Právě na těchto místech se Němcům podařilo překvapivým útokem dobýt jeden z významných vrcholků, ve vojenských mapách označovaný jako “Pupínek”, a tím ovládnout téměř celý hřeben. Jak jsme zde viděli, přední zákopy obou znepřátelených stran od sebe dělilo méně než deset metrů. I když jsme o tom hodně s kolegy diskutovali, ve skutečnosti si nikdo z nás neuměl představit, jaký deprimující pocit museli prožívat vojáci hledící ze zákopů svým nepřátelům téměř rovnou do očí … Jako již v řadě dalších případů, také bojiště u Vimy jsme opouštěli po poměrně krátké zastávce. Hlavním důvodem byl pochopitelně čas a program expedice, který nám velel vydat se přímo na západ do námořního přístavního města Boulogne-sur-Mer. Pravdou je, že jsme tuto lokalitu navštívili již během “Expedice Dieppe” v roce 1997, ale tehdy se nám zde i přes sebevětší úsilí nepodařilo nají hrob četaře Matěje Pavloviče. Ze tří hrobů čs. letců vybádaných v archivech nám tak stále jeden scházel. Během několikaletého období se nám však podařilo dopátrat informace, že Pavlovič nelétal jako stíhací pilot u československé, ale u 303. polské perutě. To byl také rozhodující zlom v našem dalším bádání. Podvečerní návštěva bou-lognského vojenského hřbitova pak přinesla konkrétní výsledky několikaletého pátrání. Tentokrát jsme tak mohli položit květy nejen u nám známých hrobů Jaroslava Kauera a Miloslava Zaufa, ale také do této doby neznámého hrobu Matěje Pavloviče. Jak se nám podařilo během naší dokumentace v terénu prokázat, tento československý stíhací pilot byl pohřben s národnostním označením jako Polák. Svým osudem se tak zařadil po bok legendár-ního pilota z “Bitvy o Británii” Josefa Františka, který díky byrokratickým postojům ve velení čs. letectva odmítl sloužit v jeho řadách a dobrovolně bojoval po boku svých polských kamarádů. Také Pavlovič bojoval statečně. Padl 20. dubna 1941 během souboje šesti Spitfirů s osmi německými Messerschmitty Bf-109 a jedním Junkersem JU-88. Jistou zajímavostí je, že právě M. Pavlovič byl dne 21. září 1939 jako první Čechoslovák vyznamenám Polským válečným křížem. Naplněni hrdostí a euforií z dosaženého úspěchu na hřbitově v Boulogne-sur-Mer jsme se vydali shánět vhodný nocleh v motelu F1 někde hlouběji ve vnitrozemí. Důvod byl jediný. V té době totiž nedalekou Belgií a Nizozemskem vládl fotbalový fenomén Mistrovství Evropy 2000, a proto byla všechna tato ubytovací zařízení při mořském pobřeží vyprodána. Naše těla si však žádala po náročných dnech a spánku v automobilu či pod širým nebem zásadní hygienická opatření. Nezbylo nám proto než ujet téměř sto kilometrů do města Bethúne, kde bylo nejbližší volné ubytování. Každý z našeho osmičlenného týmu však tuto změnu přivítal mimořádně kladně. Snad jediným černým okamžikem relaxačního večera ve “formuli” byla nešťastná prohra našich fotbalistů 0:1 s Nizozemskem. Po příjemném odpočinutí a v naprosté pohodě jsme ráno zamířili opět k pobřeží Atlantiku. Čekal nás zde svízelný úkol. Vyhledat někde v okolí Calais vesničku Leubrighen, kde měl být pohřben další čs. válečný pilot Jaroslav Kulhánek. Informace o jeho hrobu a životních osudech jsme již dva roky marně hledali po archivech i v samotném terénu během expedic “Dieppe 1997” a “Duxford 1998”. Třetí pokus byl naštěstí úspěšný. Jeho hrob se nalézá na malém kanadském hřbitůvku nedaleko kanálu La Manche, v těsném sousedství dalších šesti zesnulých čs. vojáků, příslušníků 1. čs. obrněné brigády. Štábní kapitán Kulhánek byl příslušníkem 124. stíhací perutě a zůstal nezvěstný z operačního letu 13. března 1942. Jelikož jsme se nyní potřebovali dostat nejkratší cestou z Francie do Belgie, jeli jsme již několikrát vyzkoušenou a především osvědčenou trasou podél vod Kanálu a přes města Calais a Dunkerque. Při jižním okraji předměstí Calais se nachází malý kamenný památník připomínající rok 1909 a místo startu prvního slavného přeletu Luise Blériota do anglického Doveru. Nám jako správným leteckým historikům, kteří mimo jiné v roce 1998 viděli místo “přistání” Blériotova stroje na jednom z deverských svahů, nemohla tato lokalita pochopitelně uniknout. Obdobně jsme si nenechali ujít asi půlhodinovou možnost terénního průzkumu v okolí Atlantského pevnostního valu, který nám přinesl řadu zajímavých nálezů z období II. světové války. Na území Belgie jsme vjeli nedaleko Adinkerque a pokračovali non stop jízdou až do města Adegem. Právě zde bývaly na vojenském hřbitově uloženy ostatky bývalého českoslo-venského stíhacího pilota, jedné z našich legend a leteckých es II. světové války, podporučíka Otty Smika. Ten absolvoval pilotní výcvik díky svému mladému věku až v zahraničním odboji v Kanadě. Stal se však nejlepším žákem školy za celou dobu její existence. Operačně létal jako velitel letky u 312. čs. stíhací perutě. V jejích řadách byl sestřelen 3. září 1944 nad Nizozemím. S pomocí členů protifašistického odboje se během necelých dvou měsíců dokázal vrátit do Anglie i za knipl letounu Spitfire. Díky svým schopnostem byl vzápětí v pouhých dvaadvaceti letech ustanoven velitelem 127. britské stíhací perutě. Osudným se mu stal 28. listopad 1944, kdy byl sestřelen protivzdušnou obranou nad nizozemským městem Zwolle. Během útoku zahynul také jeho zástupce Belgičan H. Taymans. Díky řadě nevysvětlitelných indicií byl Smik pohřben jako Taymans v jeho rodném Adegamu. Až výzkum v roce 1965 jednoho ze sestřele-ných letounů, včetně nalezených kosterních pozůstatků, odhalily toto letité tajemství. Otto Smik, rodák z Boržomi v bývalém SSSR, žil dlouhá léta před II. světovou válkou na Slovensku. Tam také byly v polovině 90. let, díky iniciativě slovenské vlády, jeho ostatky i s náhrobkem slavnostně převezeny na bratislavský “Slavín”. Jistou zajímavostí je snad i to, že tuto informaci až do představení výsledků naší expedice nevěděla řada slovenských leteckých historiků. Když jsme odjížděli ve středu 7. června 2000 z J. Hradce, netušili jsme, kolik materiálů a informací se nám podaří nashromáždit během prvních šesti dnů cesty. Doposud jsme také byli stoprocentně úspěšní ve vyhledávání a dokumentaci hrobů čs. válečných letců ve Francii i Belgii. Před námi byl další šestidenní obsahově náročný program expedice, který nám přinesl řadu nezapomenutelných zážitků. S blížícím se pondělním podvečerem 12. června 2000 jsme se vydali na jihozápad Belgie, kde se nachází slavné, zároveň počtem obětí neblaze proslavené prvoválečné lokality Ypres, Zonnebeke a Passchendaele. Nedaleko poslední jmenované stojí známý britský monument Tyne Cot, který jsme znali již z “Expedice Dieppe ´97”. Také proto jsme si právě u něho dali ve 20 hodin sraz se členy belgické letecko-historické skupiny BAHA (Belgium Aircraft Historical Asociation). Dříve to s ohledem na pracovní vytížení belgických kolegů nebylo možné. Jelikož však naši řidiči dokázali svižnou jízdou z Adegemu ušetřit poměrně dost času, využili jsme ho k pokračování terénních průzkumů a sběrů na válečných bojištích. Námi vyzkoušené a nejvíce oblíbené byly meze a okraje polí. Tam totiž “zrezivělým železem” znechucení zemědělci odhazují veškeré zemědělským pracím překážející předměty. Postupně se tak v útrobách našeho vozu objevily zkroucené “prasečí ocásky” používané k upevňování drátěných zátarasů, střepiny z munice, ale i torzo francouzské polní lahve či dva knoflíky z anglické polní uniformy. V zápalu této práce jsme zapomněli na čas i na kolegy z BAHA. Musím ještě podotknout, že jsme se s nimi nikdy neviděli a znali se pouze z písemné korespondence. Právě když jsme s kolegou Vláďou “Vojtou” táhli k autu další z prasečích ocásků, zastavilo za naší expediční osmimístnou Barčou osobní vozidlo. Nikdo nevystupoval a jeho řidič nás i se svojí partnerkou poměrně pozorně sledoval. Trochu jsme znejistěli, ale pak se vydali směrem k nim. To už nám šel v ústrety muž středních let. Představil se jako Erwin a odvolával se na znak našeho Klubu historie letectví nalepený na kufru automobilu i naší domluvenou schůzku. Tím se vše vyjasnilo. Po krátkém seznámení jsme se anglicky dali do rozhovoru. Až po chvíli nám také Erwin vysvětlil své zaváhání po příjezdu na místo srazu. Bylo mu totiž divné, že se osm leteckých archeologů z Čech bude pachtit na poli s nějakým obyčejným a zde absolutně běžným železem z I. světové války, když kopeme letadla z II. světové války. Nemohl prostě pochopit, že nás zajímají obě témata a pro něj obyčejné nálezy patří v České republice k ojedinělým, často unikátním. Konverzace sice nebyla nejsvižnější, ale měli jsme stále o čem hovořit. Zároveň jsme byli pozváni do nám neznámého městečka Erembodegem. Právě tam totiž budovali s kolegy z BAHA soukromé letecké muzeum. A takovéto pozvání se nedalo odmítnout. Na cestu jsme se vydali, vedeni Erwinovým vozem, asi ve 20,30 hodin. V bezmezné víře jízdy pouze několika málo kilometrů jsme stále sledovali vůz před námi. Časem zapadlo slunce. Když už jsme jeli více než hodinu, kapku jsme znejistěli. Zastavili jsme až téměř ve 22 hodin. Jak jsme dodatečně zjistili, ujeli jsme 130 km a nacházeli se nedaleko Bruselu. To už nás čekal Cyndrik, předseda BAHA. Zval nás hned srdečně do svého domu na kávu, ale nám se zdál tento noční čas k návštěvě více než nevhodný. V Belgii se však žije jinak než u nás. Téměř hodinu jsme pak diskutovali o letecké archeologii a osudech Čechoslováků sestřelených nad belgickým územím během II. světové války. Věnovali jsme se dokumentaci výzkumů u nás na jihu Čech v porovnání s Belgií. V nás stále hlodala zvědavost nad podobou v té době postupně vznikajícího muzea BAHA. To kolegové jistě dobře věděli, a tak jsme se ve 23 hodin vydali na další cestu. Jeli jsme asi deset minut. Zastavili jsme před menším obchodem s potravinami, který patřil Cyndrikově manželce. Prošli jsme prodejnou a pokračovali do zadního traktu budovy. A právě zde, v bývalém skladu, nás čekal letecko-archeologický ráj! Zatím sice jen v krabicích, policích či volně po zemi, ale nacházely se zde stovky fragmentů z válečných letounů. To, co kolegové vykopali přibližně během deseti let. Trosky z Messerschmittu Bf-109, Halifa-xu, Mustangu P-51, Lightningu P-38, několika verzí Spitfirů a podobně. Torza celkem z osmi letounů. Při této příležitosti se kolegové zeptali na počet námi lokalizovaných strojů. Velmi rádi jsme se pochlubili, že jsme jich zatím vykopali patnáct. Údiv kolegů byl jasně patrný! Po chvíli jsme jim vysvětili, že se téměř každý z letounů počtem nalezených kusů fragmentů vejde do jedné igelitové tašky. Když jsme asi hodinu upřímně obdivovali vystavené exponáty, přišel za mnou Cyndrik a předal mi pro náš klub jeden UNIKÁTNÍ dar. Belgičtí kolegové se totiž v roce 1998 zúčastnili vyzvednutí trosek letounu Spitfire Mk. V., ve kterém 5. května 1942 zahynul pilot 312. čs. stíhací perutě štábní rotmistr Karel Pavlík. Jeho hrob v Yepres jsme navštívili během “Expedice Duxford ´98”. Nepodařilo se nám však v terénu najít jediný fragment z této stíhačky. Až teď jsme se dozvěděli, že výzkum proběhl asi dva měsíce před naší expedicí a 99% vyzvednutých exponátů skončilo v soukromé sbírce ve Velké Británii. Tím 1% byla prostřelená tlaková kyslíková nádoba pro pilota, která tak jediná oficiálně reprezentovala existenci letounu K. Pavlíka. Upřímně řečeno, ani dnes nedokáži pořádně popsat pocit, který jsme v tu chvíli prožívali. Cyndrik celou věc uzavřel konkrétní a pře-devším jasně srozumitelnou myšlenkou: “Karel Pavlík byl Čech. Proto tato část jeho letounu patří vám. Alespoň pomyslně se tak Pavlík vrátí domů”. A aby nás kolegové přesvědčili o upřímnosti svých myšlenek, přidali nám jen tak pro radost ještě část dynama z Halifaxu a torzo řídícího mechanizmu od kniplu ze Spitfiru. Na takovouto situaci jsme nebyli připraveni. Oběma kolegům a našim novým kamarádům jsme dali po půl litru rumu /české whisky/ a množství propagačních materiálů o našem městě. Chystáme se jim všechno vynahradit při jejich plánované návštěvě J. Hradce. I když setkání s kolegy z BAHA bylo milé a maximálně přátelské, zhruba půl hodiny po půlnoci nastal čas loučení. Nejprve se s námi rozloučil Erwin se svojí partnerkou. Čekala ho totiž více než sto kilometrová cesta domů až někam k Passchendaele. Cyndrik nám nabízel možnost přenocování, ale to jsme s díky odmítli. Využili jsme jeho ochoty a ne-chali se doprovodit až na bruselskou výpadovku. Tam se nás také zeptal na pro něj nepochopitelnou věc. Bylo mu totiž divné, že zatímco oni jsou v asociaci BAHA pouze čtyři letečtí archeologové, nás je jenom z J. Hradce osm na expedici. Ohromilo ho však sdělení, že dalších sedm našich kolegů zůstalo doma. Jak jsme vzápětí pochopili, Cyndrik na základě této informace vydedukoval, že tím pádem určitě patříme mezi finanční magnáty. Ptal se proto na název hotelu, do kterého jedeme spát. To jsme mu lehce vysvětlili sdělením, že pojedeme k Bruselu a tam někde přespíme na parkovišti pod širým nebem. I když byl Cyndrik typický kliďas, naší informací jsme mu vyrazili dech. Pak vzal tužku, papír a s přihlédnutím na tehdejší světoznámé zahraniční iniciativy našich rómských spoluobčanů nám napsal krátký ručitelský text pro belgickou a nizozemskou policii. V něm vysvětloval, že nejsme Rómové z Čech táhnoucí za vidinou lepšího živobytí, ale skupina leteckých archeologů dokumentující osudy čs. válečných letců. Jistota byla jistota. Text jsme naštěstí po zbytek expedice nemuseli použít. Je nám však úsměvnou vzpomínkou na večerní přátelské setkání s belgickými kolegy z letecko-historické skupiny BAHA. Na cestu jsme se vydali asi jeden a půl hodiny po půlnoci. Ujeli jsme přibližně 70 km a pak se s blížícím ránem uložili ke krátkému spánku. I když celodenní program předcházejícího dne patřil během expedice k nejnáročnějším, všichni vstali podle dohody do sedmé hodiny ranní. Posíleni vydatnou snídaní jsme se pak vydali směrem k nizozemské hranici. Hned nedaleko ní je městečko Bergen-op-Zoom, kde na vojenském hřbitově leží šestičlenná osádka 311. čs. bombardovací perutě. U jejich hrobů jsme nejprve položili kytici, pak provedli detailní dokumentaci lokality. Vzpomněli jsme příběh letců, kteří se nevrátili 11. dubna 1942 z bombardování německého Essenu. “Letoun typu Wellington KX-Z vzlétl z anglické základny East Wretham ve 22,01 hodin. Útok na cíl osádka provedla přibližně kolem půlnoci. I když byl letoun nad Essenem vážně poškozen, vydal se na cestu zpět. Nad Nizozemím na něj však úspěšně zaútočil německý noční stíhač Helmut Lent v Messerschmittu Bf-110 od I/NJG. Posádka se rozhodla s rozstříleným letounem k nouzovému přistání, ale stíhač nad Zuidským jezerem zaútočil znovu. Wellington explodoval přibližně v 0,30 hodin nedaleko města Kolhorn. Celá osádka zahynula.” Dodnes nám není známo, proč byli nejprve letci pohřbeni v Den Helderu na severu Nizozemska, v květnu 1947 byly jejich ostatky exhumovány a převezeny do Bergenu-op-Zoom. Pro náš expediční tým však bylo důležité, že se nám podařilo náhrobky všech našich letců nalézt. Po této úspěšné dokumentaci v terénu jsme se vydali směrem k městu Den Haag. Právě tam někde se měl nacházet hrob dalšího z čs. válečných letců, četaře Karla Kuňky. V té chvíli nikdo z nás netušil, jaké peripetie nás právě zde budou čekat. První polovinu expedice jsme zvládali v osmičlenném kolektivu na jedničku. Získali jsme množství dobových exponátů z I. a II. světové války, pořídili zajímavé rozhovory, natočili množství videomateriálu. Osmý den cesty jsme po úspěšném nale-zení a zdokumentování hrobů šesti čs. letců 311. bombardovací peruti v přímořském městečku Bergen-op-Zoom dorazili optimisticky naladěni do světově známého Den Haagu. Naším úkolem zde bylo najít hrob letce Karla Kuňky. Právě jeho osud mi byl osobně velmi blízký. Ještě za takzvaného starého režimu jsem totiž od roku 1986 chodíval na neoficiální (dá se říci tajné) pravidelné podvečerní středeční srazy bývalých válečných letců v Plzeňském dvoře na Letné v Praze. Scházívaly se tam méně i více známé osobnosti našeho II. zahraničního odboje a u dobrého pěnivého moku se čas od času nechal některý z nich přemluvit k vyprávění svých válečných zážitků. V tomto směru byl asi největším “kabrňákem” stíhací pilot Josef Vopálecký. Neméně zajímavě však povídal i Zdeněk Procházka, který byl s Karlem Kuňkou z 23. na 24. září 1940 na palubě bombardovacího letounu Wellington Mk. I “KX-E”. Jak vzpomínal Z. Pro-cházka, tehdy nastal v životě celé šestičlenné osádky zásadní zlom: “Naše 311. bombar-dovací peruť začala operačně létat 10. září 1940. O třináct dnů později jsme před sebou měli velmi významný úkol. První koncentrovaný nálet RAF na Berlín, hlavní město třetí říše. Byl jsem v osádce podporučíka Trojáčka zařazen jako navigátor. Četař Kuňka byl radiotelegrafista. Bombardování proběhlo úspěšně, ale během něho byl náš letoun vážně poškozen protiletadlovou palbou. Začal nám hořet jeden z motorů. Poblíž Den Haagu pak vysadil i druhý motor. Kolem páté hodiny ranní 24. září už nebylo možné dál letět. Poku-sili jsme se proto nouzově přistát v Holandsku. Vše naštěstí dobře dopadlo. Rozdělili jsme se do dvou skupin. Naše prchala jižně do Francie, ale Němci nás přesto 25. září před půlnocí zajali. Druhá skupina byla zajata ten samý den asi v sedm hodin večer ve staré opuštěné sýpce. Jak nám pak říkali kamarádi, Karel Kuňka se rozhodl namísto zajetí pro smrt. Zranil se signální pistolí ranou do spánku. Byl sice převezen do nemocnice v Den Haagu, ale zde druhý den zemřel. Nás ostatní čekalo téměř pět nekonečných let zajetí v řadě německých koncentračních táborů”. Díky archivním materiálům se nám podařilo zjistit, že K. Kuňka byl pohřben 27. září 1940 na hřbitově West Duin v Den Haagu. Podle časového itineráře expedice jsme měli na nalezení jeho hrobu celé dvě hodiny. Považovali jsme to proto za naprosto snadný úkol. Ve skutečnosti byl opak pravdou. Na určeném hřbitově jsme totiž nenalezli nic. Ani přímo v terénu, ale ani v tamní počítačové evidenci. Všichni jsme mírně znejistěli, ale vědomi si toho, že zde mají ještě tři další hřbitovy, vydali jsme se na další cestu městem. Postupně jsme navštívili všechny lokality, nakonec se pro jistotu znovu vrátili na první z určených hřbitovů. Naše více než šesti a půl hodinové úsilí bylo marné. Jediné co s jistotou můžeme konstatovat je, že díky všem pojížďkám známe město Den Haag téměř dokonale. Omylem jsme se dokonce připletli k honosnému pohřbu nějakého rómského barona, jemuž klid na poslední cestě zabezpečovaly nejen limuzíny, ale také poměrně početná ochranka pistolníků. Neúspěch v Den Haagu nás znatelně rozladil. Byli jsme unaveni, nepříjemná byla také časová ztráta. Jako vedoucího expedice mě však potěšilo, že jsme si ještě před opuštěním města kolektivně slíbili, že při první možné expedici směřované na západ Evropy tento hrob stoprocentně najdeme. Není nad to, když se nedaří. To jsme si uvědomili po našem příjezdu do hlavního města Nizozemska Amsterdamu. Zde totiž má být na Východním hřbitově pohřben čs. stíhací pilot 310. perutě četař Arnošt Elblogen, který zahynul během operačního letu “Rangers” 11. srpna 1944. Do této oblasti města jsme se vůbec nedostali. Jak už jsem se zmínil v minulém dílu seriálu, právě v době naší expedice probíhalo v Nizozemsku a Belgii Mistrovství Evropy ve fotbalu. Především Nizozemsko tuto událost bralo nesmírně vážně. Omladina chodila s vlasy obarvenýma do národních oranžových barev, tatáž barva proudila ve všech fontánách, na každém kroku jsme doslova zakopávali o fotbalové upomínkové předměty. Horší však bylo, že fotbalové čtvrti měst byly téměř hermeticky uzavřeny policií a de facto jediný možný pohyb byl městskou hromadnou dopravou, popřípadě pěšky. To v našem případě a s ohledem na čas 19,30 hodin nepřipadalo v úvahu. Amsterdam tak je druhou lokalitou, kam se musíme časem vrátit a dokončit zde dokumentaci hrobů čs. letců. Předběhnu-li průběh dalšího popisu expedice, právě dvě poslední lokality pro nás zůstaly již jako jediné z celé západní Evropy, nepočítaje Velkou Británii, neznámé. I tak jsme jedinými v České republice, kteří dosáhli takového úspěchu. Díky náročnosti celodenního programu jsme si až nyní uvědomili, že jsme od snídaně až do večera neměli nic k jídlu. Při odjezdu z Amsterdamu už to naše žaludky dávaly najevo. Dokázali jsme však spojit příjemné s užiteč-ným, jelikož jsme cestou ve směru plánované trasy expedice nakrátko zastavili na mezinárodním dopravním letišti Schiphol. Možná si teď někteří z vás budou umět představit ten krásný pocit, když po přibližně čtrnácti hodinách jíte voňavou českou Vysočinu s chlebem a při tom pozorujete do blí-žícího se šera startující dopravní letouny. Co víc si v takovém okamžiku přát. Jelikož naší zásadou bylo pokračovat v cestě až do tmy a pak shánět místo pro ubytování pod širým nebem, vydali jsme se ze Schipholu dál na severozápad Nizozemska. Cestou jsme vjeli do černých dešťových mraků, které nás provázely po celou dobu až hluboko do noci. Dojeli jsme k pobřeží Severního moře, kde bylo klima ještě daleko nevlídnější než ve vnitrozemí. Rozhodli jsme se proto k několikakilometrovému návratu zpět. Díky vydatnému dešti nebylo stejně kam chvátat s uložením pod širé nebe. Nakonec jsme si vybrali malé parkoviště při okraji městečka Alkmaar. To je sice vyhlášeno tradičními sýrovými trhy, ale nás všechny nejvíce zajímala otázka hygieny a spánku. Oboje jsme s přibývajícím časem a neústupným počasím museli kapku ošidit. Většina týmu se proto rozhodla spát v automobilu a rozsáhlejší očistu přeložila na ráno. Věděli jsme však, že se nám noční jízdou podařilo dohnat téměř celou časovou ztrátu z města Den Haagu a nacházeli jsme se nedaleko Pettenu, další významné lokality úzce související s osudy naši válečných letců během II. světové války. Když jsme ve večerních hodinách 13. června 2000 dorazili do nizozemského města Alkmaar nedaleko Severního moře, mohl si expediční tým odškrtnout v pořadí sedmý den naší badatelské cesty po

Napsal Vladislav Burian, tisk, přečteno 3143x


© 2008 KLUB HISTORIE LETECTVÍ | Všechna práva vyhrazena