Expedice Agde 1999 (Francie)

aneb: jak to bylo s cestou mezi Atlantikem a Piavou

Je tomu již téměř šest let, kdy náš jindřichohradecký Klub historie letectví zahájil zahraniční aktivity zaměřené na osudy československých vojáků bojujících během I. a II. světové války na teritoriu západní Evropy. Doposud se nám podařilo přímo v terénu zmapovat osudy téměř tří set československých letců a více než sta příslušníků pozemních jednotek, kteří položili za naší vlast své životy. Také v loňském roce jsme se proto vydali do terénu, abychom pokračovali v započaté práci. Je totiž ještě stále mnoho bílých míst v dějinách našeho národa, které je třeba za života pamětníků a jejich přímých účastníků zaznamenat. Důvod je jednoduchý. Za pár let by už mohlo být pozdě! Expedici jsme pojmenovali „Agde“ podle jedné významné vojenské lokality u Středozemního moře na jihu Francie. Jejím cílem bylo zdokumentovat řadu bývalých válečných oblastí a s tím spojených osudů československých vojáků. Příslušníků 311. čs. bombardovací perutě bojujících nad Atlantikem – Biskajským zálivem, dále našich letců účastnících se bitvy o Francii, v neposlední řadě pak prvoválečných vojáků 75. jindřichohradeckého pěšího pluku a československých legií v Itálii. Předběhnu-li, výsledky expedice byly natolik významné, že jejich základní zpracování nás stálo více než dva měsíce práce. Také proto vznikl tento příspěvek až počátkem prosince loňského roku. Jeho cílem je přiblížit vám nejen průběh příprav akce, ale především jedenáct dnů vlastní cesty, během kterých jsme ujeli celkem 5.681 kilometrů. Jako každý rok, obdobně i „Expedice Agde ´99“ začala vznikat krátce po návratu z té předcházející. Je tak vždy nejen dostatek času k detailním přípravám samotné akce, ale zároveň i jejímu materiálnímu, ekonomickému, pochopitelně i mediálnímu zabezpečení a zviditelnění. V tomto směru nám jako jeden z prvních značně pomohl Městský úřad v J. Hradci v čele s panem starostou Ing. Karlem Matouškem. Byli jsme však také velice rádi, že nám vyšel vstříc ředitel jindřichohradecké pobočky ČSOB a.s. Ing. Jaromír Běhounek. Právě jím řízený významný bankovní ústav se stal již počtvrté v řadě generálním sponzorem naší expedice. Po jeho bok se následně zařadily místní firmy Jihoterm 1. s.r.o. a Jihočeské mlékárny a.s., později i Čedok a.s., nejstarší a nejzkuše-nější cestovní kancelář v České republice. Toto vše rozhodlo. S takovýmto zázemím se už dalo něco podniknout! „Tak pánové“, připomínal jsem často svým kolegům, „nezapomeňte, že odjezd je ve čtvrtek 9. září 1999 v 17 hodin!“ Byla to zbytečná informace. Tento datum a čas znal každý z účastníků expedice asi lépe než datum svého narození. Jak ale říká klasik: „Opakování je matka moudrosti“. Pravdou však také je, že původní termín naší cesty byl stanoven na polovinu června, ale z mnoha nejrůznějších a nejvážnějších důvodů byl odložen na podzim. Bohužel, ani tentokrát se nám nevyhnuly problémy a komplikace… Našeho kolegu Aleše Hazuku totiž z týmu vyřadily pracovní povinnosti vázané na zpravodajskou činnost v České televizi, Frantu Šindlera pak necelé tři dny před cestou „neposlouchající“ zdraví. Dál odložit termín cesty již nebylo možné. Především z dů-vodu rychle se blížícího podzimu, jelikož uplatňujeme způsob nocování pod širým nebem, ale i díky dohodnutým termínům setkání s válečnými letci ve Francii. Zůstal z nás tak pouze osmičlenný tým, se třemi nováčky, avšak ani to nemohlo ovlivnit naše odhodlání do příštích dnů. Nadešel den D, oficiální začátek expedice. Vše se zdálo být připraveno k pouhému nasednutí do vozu a pomyslnému přetnutí startovní čáry. Náš automobil „Barča“, potřetí zapůjčený od firmy ABC Trepka s.r.o. v Kunžaku, byl plně vybaven na cestu. V 17 ho-din jsme se přesunuli na náměstí Míru, kde s námi byly natočeny rozhovory pro Jindřichohradeckou televizi a Listy Jindřichohradecka. Všechny nás však upřímně potěšilo, že se s námi přišli rozloučit a zároveň popřát šťastnou cestu Ing. Matoušek s chotí a Ing. Běhounek. Když nadešel čas odjezdu, usedli jsme do vozu podle předem stanovených posádek a vydali se směrem na hraniční přechod ve Strážném. Jeli jsme trasou, která podle své nejvzdálenější oblasti dostala název „Biskajská cesta“. Noční jízdou přes německý Freiburg, francouzský Dijon a Lyon jsme se dostali do míst začátku našich terénních dokumentačních aktivit. Právě v dijonsko-lyonské oblasti totiž existovala během bitvy o Francii v letech 1939/40 řada vojenských letišť, na kterých byli bojově nasazeni i českoslovenští stíhací piloti. Naše terénní aktivity zde byly převážně omezeny novodobou zástavbou, ale i vojenskými a soukromými prostory. Štěstí k nám v tu dobu zůstalo otočeno zády. Nic to však neměnilo na faktu, že jsme obdobných lokalit měli po celé Francii vytipováno ještě více než deset. Dříve než pokročím v další cestě, dovolte mi jednu osobní vzpomínku ze samotného počátku expedice. Během celé trasy jsme počítali s třemi střídajícími se posádkami řidičů a navigátorů. Když už jsme měli ukrojen notný kus cesty přes Německo, přišla opět řada na Karla, mj. expedičního nováčka. Ten se protáhl a prohlásil: „Pánové, tak já s tím tedy kousek popostrčím. Klidně si zatím můžete zdřímnout.“ Usedl do sedačky, zapnul bezpečnostní pás, zapřel ruce o volant a vyrazil. Byla klidná noc, pohodlná trasa vedoucí po dálnici, a tak jsme téměř do jednoho tvrdě usnuli. Probudilo nás až svítání. Teprve nyní většina z nás zjistila, že Karel „popojel“ asi „jen“ šest set kilometrů a nalézali jsme se tím pádem již ve Francii. Za řízení zasedl Jarda. Jeli jsme sotva tři minuty, když naprosto s klidem a lehkým úsměvem na rtech prohlásil: „Tak, chlapi, jsme bez nafty!“. Už ani nevím kdo, ale některý z kolegů prohlásil, ať si to nechá, že takovéto vtipy po ránu nejsou nejmoudřejší. Bohužel. Byla to pravda. Za pár vteřin zhasnul motor a naše auto jelo setrvačností už jenom pár desítek metrů. Zůstali jsme stát nedaleko křižovatky vedoucí k nadjezdu nad dálnicí. Co dál? Naftu jsme bohužel neměli, neumožňovaly to totiž zahraniční předpisy. Nikdo z nás také nevěděl, že světelná kontrolka palivoměru u tohoto vozu nefunguje. Po dlouhé desítky kilometrů se „ručička“ držela kolem poloviny nádrže, pak z ničeho nic spadla na nulu a bylo po jízdě. Kolega „provianťák“ vylil pětilitrový umělohmotný kanystr plný vody a já se vydal stopovat na dálnici. Měl jsem štěstí. Asi po deseti minutách mi zastavil černý mercedes, v něm pán středních let nehovořící bohužel anglicky. Ukázal jsme mu proto kanystr, řekl „GAZOLE PLEASE“ (naftu prosím) a mávnul rukou vpřed. Pán se rozjel a bez výraznějších snah o rozhovor jsme ujeli asi 25 kilometrů. Tam stála mnou kýženě vyhlížená čerpací stanice. Poděkoval jsem, počkal až onen muž natankuje „plnou“ u svého mercedesu a vydal se po něm ke stojanu pro naftu. Také já jsem natankoval (skoro) plnou, přesně 4 litry, pořádně zavřel víčko od kanystru a šel zaplatit. Pán u pokladny neuměl anglicky, já zase francouzsky. I tak jsem z jeho gest a výrazu v obličeji pochopil, že mu chybí u tankovacího stojanu „moje“ auto. Ještě více se ale podivil, že jsem po něm chtěl doklad o zaplacení 24 franků. Účetnictví expedice si to však žádalo. Nakonec jsem mu vysvětlil, že auto a moji přátelé stojí asi 25 kilometrů zpět, jelikož nám došly pohonné hmoty. Vše dobře dopadlo. Potvrzení jsem dostal, pan pokladní se na mě dokonce i usmál, já se rozloučil se slovy: „Na shledanou!“ a vydal se opět stopovat. Cesta zpět za kolegy byla poměrně rychlá. Po chvíli mi zastavil kamion, v něm Francouz hovořící anglicky. Prozradil jsem mu, že jsem Čech z Jindřichova Hradce, ale on si ani jako zkušený řidič neuměl naše město vybavit. Znal však Prahu. Tam právě vezl nějaké zboží, a tak mi nabídl, že mohu jet s ním. S díky jsem jej musel odmítnout se slovy, že jedu s kolegy opačným směrem k Atlantiku, pak ještě do Itálie. Pomohl mi najít kamarády, kteří v době mé nepřítomnosti museli díky upozornění dálniční služby „žlutých andělů“ odtlačit náš vůz poměrně daleko mimo hlavní silnici aby údajně nepřekážel plynulosti provozu, potom jsme si popřáli šťastnou cestu a rozloučili se. Dolili jsme naftu a vydali se na cestu k čerpací stanici. Právě v té době mi kolegové prozradili další „radostnou novinu“. Když se totiž dálniční služba dověděla, že jsem jel stopem pro naftu, nechali si mě telefonicky zkontrolovat během placení pohonných hmot. Hrozilo mi odebrání cestovního pasu a předčasný návrat do Čech. Kolegům pak bylo oznámeno, že ve Francii je na dálnici přísný zákaz stopování. „Andělé“ naštěstí uznali po chvíli domlouvání naše trampoty. Mohl jsem pokračovat v cestě. Zkontrolovali si ještě, že jsme skutečně hned při prvé příležitosti natankovali plnou nádrž, pak se rozloučili a odjeli zachraňovat jiné smolaře. My už jsme k nim naštěstí po zbytek naší cesty nepatřili. Nyní již zpět k vlastní expedici. Během pátku jsme provedli dokumentaci celkem na pěti bývalých válečných letištích. Když se však začalo stmívat, byl před námi už jediný cíl stanovený pro tento den. Dojet bezpodmínečně až do vzdáleného města La Rochelle lokalizovaného při severovýchodním okraji Biskajského zálivu a zde po přenocování „pod širákem“ pokračovat v naší práci. Lokalita La Rochelle patří k největším a nejpozoruhodnějším francouzským městům na atlantském pobřeží, které se nesmazatelně zapsalo do evropské historie. Nejznáměji asi v souvislosti s bojem krále Ludvíka XIII. a kardinála Richelieu proti hugenotům (protestantům) během obléhání města v letech 1627 až 1628, ale i díky významnému středověkému přístavu ovlivňujícímu po dlouhá století vztahy mezi Francií a Anglií. Naším cílem však byly dějiny mnohem mladšího data, které se úzce dotýkaly účasti československých letců v bojích o Francii a válečných operací nad Atlantikem. A právě takovéto lokality, převážně bývalá vojenská polní letiště, byly v bezprostřední blízkosti města celkem tři. Po odjezdu expedice z J. Hradce ve čtvrtek 9. září 1999 jsme přibližně po 26 hodinách jízdy a terénních dokumentačních aktivitách dorazili k francouzskému městu La Rochelle u Atlantiku. V té době jsme měli ujeto přesně 2.027 km. Nadešel večer. Nedaleko města jsme našli vhodné místo k přenocování, kolektivně povečeřeli poslední zbytky domácí stravy, pak si bod po bodu zopakovali stanovený program pro příští den. Do spacáků jsme ulehli až v pozdních nočních hodinách. Bylo to bezesporu i tím, že na nás téměř magicky působil nedaleký vodní atlantský kolos. Usínali jsme s vědomím, že právě v této oblasti během II. světové války bojovala řada československých letců za opětovné nabytí svobody naší vlasti. Během bitvy o Francii působili naši letci celkem na sto dva válečných, převážně polních letištích. Řada z nich do dnešních dnů již neexistuje, ostatní byla přebudována na moderní letecké sportovní, dopravní či vojenské základny. Právě tento šťastnější osud potkal bývalé letiště při okraji města La Rochelle, ale i nedaleká u Landes-de Bussac a Roschefortu. Dokumentaci posledně jmenované lokality jsme se věnovali nejvíce. Majitelé letiště nám totiž vyšli maximálně vstříc a tím pádem jsme nebyli vázáni žádnými zákazy či omezeními ohledně natáčení, fotografování a práce v terénu. Když se však přiblížilo sobotní poledne, vedeni časovým harmonogramem jsme se vydali na další cestu. Naším cílem bylo Bordeaux a jeho okolí. Město Bordeaux má přibližně dvě stě čtyřicet tisíc obyvatel a ač francouzské, od poloviny 15. do konce 18. století přináleželo pod anglické panství. Nachází se 97 km od Atlantického oceánu, ale i přesto je jeho důležitou součástí velký námořní přístav. Právě ten se nesmazatelně zapsal do dějin našeho odboje, jelikož poskytl po kapitulaci Francie v červnu 1940 mnoha našim vojákům příležitost k útěku do Anglie. Kdo se však v současné době rozhodne cestovat do této oblasti vzduchem, zákonitě musí využít služeb letiště Mérignac. A to zajímalo i nás. Zde totiž bylo během francouzské kampaně jedno z hlavních výcvikových středisek československých válečných letců, kterým zároveň sloužilo jako bojová základna. K ní se váží osobní vzpomínky řady leteckých veteránů navštěvujících každoročně akci „Setkání v J. Hradci“. Tady se v plné míře projevila naše teoretická připravenost. Nyní jsme přímo v terénu zužitkovali velmi podnětné a v mnohém zajímavé informace od generálů Františka „Rinope“ Peřiny a Františka Fajtla, plukovníků Františka Müllera, Lubomíra Úlehly, Aloise Konopického a řady dalších. K jihu Francie jsme pokračovali cestou podél pobřeží Atlantiku přes bývalé válečné letiště u Cazaux, dále kolem lokality Dune de Pyla. Tu lze obecně popsat jako velkou „hromadu“ velmi jemného písku, která na svém vrcholu dosahuje přibližně 110 metrů. Je nejvyšší písečnou dunou v Evropě, a tak patří k vítaným turistickým atrakcím v okolí města Bordeaux. A ne jen turistickým. O tom svědčí dobové fotografie z osobních archívů československých letců, příslušníků slavné 311. bombardovací peruti. I po více než pětapadesáti letech vypráví černobílé, stářím mírně zažloutlé snímky o patrolách šestimístných wellingtonů nad vodami Atlantiku. Jejich cílem bylo hlídat spojenecké konvoje a naopak ničit nepřátelská plavidla, především ponorky. Z té doby neexistuje mnoho fotografií. Spíše ojediněle. Přesto se tu a tam na snímku objeví francouzské pobřeží a s ním také velká „hromada“ velmi jemného písku … Dříve než opustím zmíněné místo, nesmím zapomenout na jeden důležitý fakt. Tato oblast je vyhlášeným vinařským krajem. Značka Bordeaux patří mezi odborníky ke kladně hodnoceným. A je jedno, zda-li v provedení bílém či červeném. Osobní názor však nechávám na vás. Unaveni náročným celodenním programem v terénu jsme se rozhodli pro spánek na prvém vhodném parkovišti poblíž města Bayonne. Než se nám však takové místo podařilo najít, začala únava znatelně gradovat. Možná vám to bude znít hloupě, ale z této situace nás vysvobodil „obyčejný“ zpěv. Nejprve si pobroukávalo jakousi písničku pár lidí v „roji“, pak se přidali naprosto všichni. Zpívali jsme texty od evergreenů folk a country až po české lidové. Tím se nám nejen podařilo zahnat únavu, ale vznikla neopakovatelná situace, kterou jsme s dalšími dvěma „veterány“ všech dosavadních expedic doposud nezažili. Když jsme o něco málo později našli vhodné místo pro přenocování, nebylo si co více přát. Myslím si, že právě nyní se hodí zařadit informaci, na kterou se nás během besed o expedicích ptají posluchači asi nejvíce. Jak to máme vyřešeno se stravováním. Jídlo se rozpočítává na osoby zúčastněné na akci, bez ohledu na občas někým podsouvané „speciální“ nároky. Základem menu jsou paštiky, salám, romadůr (pravý jihočeský zrající), pro počátek cesty ještě tvaroh. Především však, to podotýkám zcela vážně, tatranky. Jako doplněk vozíme vepřové a hovězí konzervy, instantní polévky, lunchmeat, brambory a těstoviny. Hlavními nápoji je šťáva, čaj a káva. O kuchyň se vždy starají jeden až dva k tomu určení lidé. Ti mají k ruce propanbutanový vařič a trochu nádobí, pak už jen pár nejnutnějších drobností potřebných k doladění chuti jídla. To je vše. Prostě běžná a nenáročná výbava pro pobyt v terénu. Vrátím-li se konkrétně k „Expedici Agde“, zde byl „provianťákem“ určen Karel (II.), jeho asistentem Zdeněk. Ti vstávali pravidelně v pět hodin, aby připravili pro kolektiv snídani. Zbytek týmu měl budíček o hodinu déle. Nyní je nutné nastínit fakt, že v čase podzimním, kdy jsme absolvovali expedici, bylo v těchto končinách pořádné denní světlo až kolem sedmé hodiny ranní. Do té doby měl každý dost času se nejen najíst, ale také provést potřebnou očistu a sbalení osobní bagáže. Důležité bylo, že jsme od prvních dnů dosáhli v tomto směru poměrně velké zručnosti. Znamenalo to pro nás jednu velkou výhodu. Využívali jsme maximálně čas k naší dokumentační práci. Nyní zpět k městu Bayonne. Proslavilo se díky vynálezu bodáku na pušku, který francouzská pěchota používala od roku 1703 pod názvem „bajonet“. Lze jej však také označit za nesmazatelně prolnuté s historií naší vlasti: Dne 12. října 1914 se zde konala slavnostní přísaha 1. setniny praporu „C“ 1. pluku Cizinecké legie, dobrovolníků „na dobu trvání války“ (tak zněla úřední formule), u nás známé jako Rota Nazdar. Její základ tvořilo asi 300 Čechů. Svůj prapor, rudý s bílým českým lvem a se zlatou korunkou, dostali její příslušníci od žen města Bayonne. Tímto se stala první česko-slovenská vojenská jednotka na Západě skutečností. Dne 22. října 1914, po absolvování dvouměsíčního výcviku, byla Rota Nazdar přesunuta na frontu do Champagne. Doplněna dalšími dobrovolníky dosáhla počtu 600 mužů, kteří byli vrženi do nejtěžších bojů. Asi nejtvrdší z nich se odehrály 9. května 1915 v úseku Berthonval u Arrasu. Výsledkem bylo, že po necelých sedmi měsících zůstalo na živu pouze třicet legionářů. Padli téměř všichni neohrožení příslušníci české jednotky. Ti, co přežili, byli rozmístěni po celé Cizinecké legii. Rota přestala fakticky existovat. Teprve přísun nových posil, především Čechů z Ameriky a Ruska, zachoval myšlenku pokračujícího národního boje na Západě. To však souvisí až s podzimem roku 1917 a lokalitou Cognac. Hlavním důvodem naší návštěvy Bayonne byly výše uvedené informace. K němu se však vztahují i protiponorkové patroly „třistajedenáctky“ nad Biskajským zálivem a lodní transporty vojáků prchajících před fašisty na území Albionu. Jeden z nich se uskutečnil 21.června 1940 díky lodi Königin Emma a zachránil před zatčením desítky našich letců. Pokoušeli jsme se zde najít jakékoliv doklady o působení Čechoslováků, ale toto převážně moderní město má již zcela jiný svébytný ráz oproti době starší několika desítek let. Dnes je především velkým přístavem pro zámořské lodi, zároveň hutnickým a chemickým střediskem. Štěstí nám přálo a nabídlo možnost zdokumentování nemnoha existujících památek připomínajících I. a II. čs. zahraniční odboj. Pamětní desku věnovanou Rotě Nazdar, pomník, staré vojenské kasárny. Byl to pro nás úspěch, zároveň dobrá motivace do příštích dnů. Přiblížil se nedělní podvečer a s ním program, který přinesl další významný cíl trasy naší expedice. Město Pau a jeho bývalé československé výcvikové středisko bombardovacích letců z období 1939/40. Když jsme s kolegou Vláďou Vondrkou sestavovali trasu a program expedice, netušili jsme, jak pestrý a především náročný program nás ve skutečnosti čeká. To potvrdila až vlastní cesta po odjezdu 9. září 1999 z J. Hradce. Během následujících tří dnů spojených s terénní dokumentací válečných letišť jsme po trase Dijon – La Rochelle – Bordeaux – Bayonne dorazili k městu Pau. V té době jsme měli ujeto více než 2.500 km a čekal nás další náročný celodenní program. Město Pau leží přímo na magistrále spojující Atlantik a Středozemní moře. V letech 1939/40 se nesmazatelně zapsalo do dějin našeho II. zahraničního odboje, jelikož právě tady bylo umístěno výcvikové středisko československých bombardovacích letců. Podíváte-li se do starší historie, zjistíte, že zde stojí poměrně rozsáhlý hradní komplex vystavěný ve 12. století, později přebudovaný na zámek. Ten je mimo jiné spojován s narozením významného francouzského panovníka Jindřicha IV. z dynastie Bourbonů (králem 1589 – 1610). Zásadní stavební úpravy ve městě, které mu daly kouzelný své-bytný ráz, nastaly až z iniciativy císaře Napoleona I. Bonaparte. Stalo se vyhledávanou turistickou lokalitou, jejíž kouzlo dokresluje horský masiv Pyrenejí rýsující se na obzoru. Hlavním cílem naší návštěvy Pau byla nejen terénní dokumentace v místě bývalého letiště výcvikového střediska letců, ale také zachycení s touto lokalitou úzce spojených osudů českého pilota desátníka Jaroslava Stoklasy. Právě jeho hrob jsme objevili během „Expedice Dieppe ´97“ na hřbitově v La Targette. Měli jsme o něm zpracovány řady archivních dokumentů, místy rozporuplných, proto jsme chtěli vytěžit maximum informací přímo na místě samém. Štěstí nám přálo. Podařilo se nám nahrát vzpomínky pamětníků a získat snímek vraku dvoumístného letounu Potéz 25 (No.- 841). Našli jsme místo, kde vlivem špatné viditelnosti narazil do kopce nedaleko základny. V troskách zahynul desátník Stoklasa spolu s francouzským vojínem Giraudem. Nevrátili se ze svého poslednho cvičného letu. Oblast pyrenejského podhůří je působivá pro každého z je-jích návštěvníků. Obdobně jsme to vnímali i my během expedice. Jediný pohled skýtá respekt z horských masívů i uklidnění díky překrásné přírodní scenérii. Jistě i proto došlo k zjevení Panny Marie dívce jménem Bernardetta (1844 –1879) právě zde na úpatí Centrálních Pyrenejí. V neveliké jeskyni, v Lurdách. Ty se nachází přibližně 40 km od Pau poblíž magistrály. Při jejich návštěvě není nevěřících. Působí zde jakási magická síla, která vám dovoluje pouze chodit, dívat se a vnímat své okolí. Stovky a tisíce nemocných a invalidních lidí, často sedících na vozících či ležících na pojízdných lůžkách. Čekají pokorně v doprovodu svých ošetřovatelů frontu umožňující několikavteřinový vstup do Massabielle, jeskyně spásy a často i poslední naděje. Jediný dotek prstů na její stěnu skýtá víru v uzdravení. Stejně tak nepatrný doušek léčivé vody vytékající z nedaleké skály. Zapálení alespoň té nejmenší svíčky v hodnotě 12 franků. Naděje umírá poslední! O tom svědčí velké množství vytesaných desek díkuvzdání za své uzdravení připevněných ve vnitřních prostorách jedné ze tří zdejších bazilik. Hovoří o tom také dobové fotografie i vzpomínky našich válečných letců působících ve výcvikovém středisku v Pau. Ani oni se nezříkali své naděje a dle možností byli častými návštěvníky tohoto světoznámého katolického poutního místa. Když jsme v odpoledních hodinách pokračovali v další cestě, byli jsme si vědomi toho, že se blížíme do oblasti našich hlavních terénních aktivit. Carcassone, Agde, Marseille. Během jízdy jsme proto hodnotili dosavadní poznatky, třídili terénní nálezy, připravovali nezbytné materiály pro další dny expedice. Barča, tak jsme pojmenovali náš vůz, jela pod kontrolou řidičů a navigátorů ladně a svižně. Především technicky bezproblémově. Také proto nám přejezd do Carcassone utekl velmi rychle. Zaparkovali jsme v předem vytypované oblasti nedaleko města a vydali se hledat původní válečné letiště. Z hlediska délky působení našich pilotů na jednotlivých základnách se právě v případě Carcassone jednalo o nepatrnou, avšak nezanedbatelnou etapu. V samotném závěru bitvy o francouzské nebe zde působily především dvě jednotky, v jejichž řadách operačně létali naši nejúspěšnější stíhači. Jednodenní anabázi tady prožili příslušníci GC II/5 v čele s Janem Klánem (5 jistých + 3 pravděpodobné sestřely), Františkem Cháberou (5 + 2) a Josefem Jaškem (1 + 1). Od 17. do 20. června 1940 zde operačně létala GC I/5. Právě u ní mimo jiné působili aviatické osobnosti Alois Vašátko (12 + 2) a František Peřina (11 + 2), do kapitulace Francie dva nejúspěšnější českoslovenští stíhači v počtu dosažených sestřelů. Podařilo se nám pořídit zajímavé videozáběry a barevné snímky, nahráli několik rozhovorů. Když jsme se pak vraceli zpět k automobilu, opustili jsme své myšlenky od válečné tématiky. Do jednoho jsme totiž byli konsternováni dominantou tyčící se hrdě nad současným městem. Starým Carcassone vystavěným ve 13. století. S centrálním hradem, dvěma prstenci kamenných hradeb o padesáti dvou věžičkách, dvou branách a hlavní, 50 metrů vysokou věží. Právě v tomto okamžiku jeden z kolegů, bývalý sportovní pilot, jen tak mimochodem prohodil: „To se jim to tady lítalo, když měli jako navigační bod takovejhle barák!“. Víc nebylo co dodat. Posledním bodem itineráře dne bylo dojet až do cílového místa naší expedice, malého letoviska u Středozemního moře, Agde. To se nám podařilo s nastávajícím soumrakem. Stačili jsme tak ještě před zavřením obchůdku s potravinami doplnit naše zásoby o „metrové rohlíky“ a několik chlebů podobajících se spíše plášťům od banta-mového kola. Pak jsme se opět usadili do vozu a vydali hledat vhodné místo k přenocování. A jelikož jsme chtěli být stále „namočeni“ do tématu, rozhodli jsme se k tomuto účelu najít původní místo dnes již neexistující základny našich vojáků z let 1939/40. Měli jsme k tomu dostatek map i plánků. Pravdou je, že město Agde doznalo za uplynulé desítky let výrazných změn. Přesto jsme si téměř 100% jistí, že jsme svůj záměr dokázali splnit. Ráno nebylo nejvlídnější. Kolem páté hodiny nás probudila neskutečně velkými blesky a ohlušujícími hromy bouřka. Celou scenérii umocňovala briketově černá barva oblohy a rozbouřená hladina nedalekého moře. Vše naštěstí jako pouhým mrknutím oka po necelé hodině utichlo a začal se naplno probouzet krásný slunečný den. Bylo úterý 14. září 1999. Město Agde bylo mimořádně zajímavé nejen z dokumentačního hlediska, ale mělo být zároveň místem našeho setkání s bývalým francouzským válečným stíhačem Paulem Marschallem. Tento původní záměr však změnil telefonát, kterým nás Paul požádal o změnu lokality a datumu. Důvod byl prostý. Neočekávaně za ním přijel kamarád, rovněž bývalý frontový pilot, se kterým se chtěl o následném víkendu zúčastnit Srazu francouzských válečných letců v Marseille. Tam nás také pozval. Bylo rozhodnuto. Naše první a dlouho očekávané setkání jsme posunuli o dva dny. Domluvili jsme se na jedenáctou hodinu v marseillském přístavu u mola číslo dvě. Nyní je na místě upozornit na fakt, že nikdo z nás nikdy nebyl v Marseille, ani jsme nevěděli, jak vypadá tamní přístav. Natož, kde hledat nějaké konkrétní molo. Paul Marschall však do telefonu prohlásil, že se není čeho bát, protože vše dobře dopadne. A měl naštěstí pravdu. Neočekávanou změnou programu jsme získali poměrně značný prostor k prohlídce města a dokumentaci materiálů týkajících se našich vojáků. Namísto pro nás běžné práce v poklusu jsme poprvé na expedici mohli relativně zvolnit. Pořídili jsme nad očekávání značné množství rozhovorů, přivezli řadu foto a videodokumentů. Dostalo se dokonce na technickou prohlídku vozu i jeho rozsáhlejší úklid. Následující dny pak ukázaly, že právě toto chvilkové uvolnění nám dodalo novou energii k zvládnutí zbývajících programově velmi náročných pěti dnů expedice. Naší v pořadí pátou zahraniční expedici jsme pojmenovali Agde podle místa bývalé čs. válečné základny nalézající se u Středozemního moře. Tam jsme dorazili 14. září 1999 po pěti dnech cesty věnované válečným lokalitám u francouzského pobřeží Atlantiku a v podhůří Pyrenejí. Detailně jsme zdokumentovali řadu bývalých operačních letišť a s nimi spojených osudů čs. pilotů z období bitvy o Francii, zároveň získali řadu cenných přírůstků do našich klubových sbírek. Než zcela opustím Agde, které má v současnosti přibližně 18 000 obyvatel, rád bych se alespoň ve stručnosti zmínil o jeho historii prolínající se s naším II. zahraničním odbojem v letech 1939/40: Soustřeďovací tábor československých vojsk v Agde, hlavní a jeden z největších ve Francii, se rozkládal při východním okraji města. Původně byl určen pro španělské republikánské uprchlíky, ale francouzská vláda jej “věnovala” našim vojákům. Jeho stav byl na samém prvopočátku více než katastrofální. Tvořilo jej několik primitivních dřevěných baráků bez základních hygienických zařízení, do kterých ke všemu zatékalo. Vojáci spali na shnilé slámě, v lepším případě na obyčejných prknech. Celá oblast byla velice nevlídná, typická výskytem moskytů, nepříjemným přímořským větrem a především nedostatkem pitné vody. I když si tábor začali vojáci narychlo upravovat, první negativní dojmy zůstaly v našich mužích hluboko zakořeněny. Jejich zklamání bylo veliké. Dobrovolně odešli bojovat proti hitlerovskému Německu, avšak zde je čekalo nejen zcela nevyhovující prostředí, ale i nedostatečná výzbroj a vel-mi špatná výstroj. Znatelný zlom v historii našeho odboje nastal na jaře 1940. Tehdy se stala část francouzského pobřeží Středozemního moře oblastí několika základen našich pozemních jednotek ve Francii. Místem dislokace velitelství 1. divize a štábní roty bylo určeno Béziers, další jednotky byly umístěny v Avignonu, Montpellieru, Pézenasu, Montagnacu a řadě dalších měst. Ani tentokrát Agde nezůstalo stranou. Právě zde bylo umístěno náhradní těleso československé armády a výcvikové středisko našeho letectva ve Francii. To mělo být původně zřízeno v Cognacu. Protože však tamní letiště nebylo včas dokon-čeno, vznikly náhradní základny dvě. Od dubna 1940 v Mérignacu u Bordeaux (tu jsme dokumentovali v samotném počátku naší expedice) a v Agde. Zde byli umístěni pře-devším ti aviatici, kteří od podzimu 1939 unikali z naší porobené vlasti tzv. jižní cestou přes Maďarsko, Balkán a Střední východ. Druhou skupinu pak tvořili letci přepravovaní lodními transporty ze Sovětského svazu. Paradoxem a především tragédií osudu však zůstává, že i když tito muži absolvovali dlouhou a strastiplnou cestu až do Agde, díky všeobecnému nezájmu a především chaosu ve francouzském velení jim nebylo umožněno absolvovat praktický letecký výcvik. Vše skončilo u slibů a pouho pouhé teorie! Po kapitulaci Francie v červnu 1940 ztratila základna v Agde svůj význam. Hlavním cílem se naopak stala nutnost úniku před nepřítelem. Po vzoru většiny našich vojáků také letci využili lodních transportů do Velké Británie. Tábor byl následně využíván k nejrůznějším účelům. Po válce ustoupil částečně nové výstavbě, později vzniku řady malebných kempů pro turisty. To je však již zcela jiná historie. Když jsme opouštěli Agde, jako poslední se s námi ještě notný kus cesty loučily dvě dominanty města. V prvé řadě románská katedrála St. Etiéne, nezvykle postavená bez oken, dále 35 metrů vysoká věž plnící funkci majáku. Když jsme po chvíli najeli na magistrálu ve směru na Marseille, ztratily se nám za obzorem poslední siluety této pro československý zahraniční odboj tak významné lokality. Nyní jsme před sebou měli další cíl trasy. Město Avignon s nedalekým bývalým válečným letištěm v Orange – Caritatu. O Avignonu by bylo možné psát mnoho zajímavých informací. Svůj výklad se však pokusím maximálně zestručnit. Faktem je, že se jedná o jedno z nejkrásnějších měst na jihu Francie. Má přibližně 112 000 obyvatel a jeho nedílnou součástí je řeka Rhóna. Jeho mohutný rozkvět začíná roku 1309, kdy do něj na nátlak krále Filipa IV. Sličného přesídlil z Říma papež Kliment V. s celým svým dvorem. Vystřídalo se zde celkem sedm papežů. Poslední z nich opustil město roku 1403. Byl zde vystavěn a monumentálně opevněn hrad a zároveň celé město. Právě hradby jsou odborníky považovány za unikátní veledílo, které předběhlo nejméně o sto let svou dobu. Až do Velké francouzské revoluce byl Avignon spravován papežským legátem, od roku 1791 byl natrvalo připojen k Francii. Nyní je město jednou z vítaných turistických lokalit. Asi nikdo z návštěvníků totiž neopomene navštívit již zmíněný hrad, katedrálu P. Marie z 12. století či starý most přes Rhónu. Byl dlouhý 900 metrů a původně spojoval Avignon s Novým městem. Dnes je však torzem, které má díky “velké vodě” pouze čtyři oblouky. Námi hledaná letecká základna z období bitvy o Francii v Orange – Caritatu se nacházela přibližně 30 km severně od Avignonu. Zde krátký čas působila řada československých stíhacích pilotů, například z jednotek Groupe de Chasse (dále GC) III/1 a GC III/9, kteří však již nemohli v posledních dnech francouzské kampaně nic změnit na katastrofální porážce této dříve tolik hrdé země. Co však nedokázali čs. letci v roce 1940 ve Francii, vynahradili si plně ve Velké Británii. O tom jsem vám podrobněji vyprávěl již v loňském roce v souvislosti s naší “Expedicí Duxford ´98”. Když jsme dokončili dokumentaci bývalého válečného letiště v Orange, vydali jsme se zpět cestou ke Středozemnímu moři. Naším nejbližším cílem byla významná lokalita Marseille a s ní související setkání s bývalým francouzským válečným stíhačem Paulem Marschallem. To se sice mělo uskutečnit až následují den ráno, ale nervozita z nedočkavosti tohoto okamžiku byla víc jak patrná na každém z nás. Už nevím od koho, ale těsně před příjezdem do Marseille padl v autě návrh, že by nebylo marné pro dnešní noc sehnat ubytování v motelu F1. I když jsme se dle možností snažili dodržovat základy osobní hygieny po celou dobu cesty, očista ve sprše a mimo-řádně spánek v posteli byly milou vidinou pro nás všechny. Dohodli jsme se velmi rychle. A udělali jsme dobře. S nadcházejícím večerem totiž přicházela nejen tma, ale také neproniknutelná clona dešťových mraků. Všichni jsme si blahořečili, že jsme měli ten správný nos na počasí a včas “zmizeli” v pohodlném úkrytu. Když pak za okny začaly z oblohy téci provazy vody, o to s větší radostí a klidem v duši jsme se věnovali detailům programu příštího dne. Kolega “rosničkář” pak ještě znalecky kouknul z okna našeho pokoje, chvíli se zadíval do tmy, zamyslel a následně vyslovil hlubokou myšlenku: “Není se čeho bát. Do 5 hodin ráno zaručeně přestane pršet!”. Bylo rozhodnuto. Budíček v 5,30 hodin, po snídani pojedeme zdokumentovat nedaleké bývalé válečné letiště Marseille – Merignane. Následně se vrátíme zpět do města a další čas budeme plně věnovat setkání s panem Marschallem. Jak sami vidíte, vymyšleno jsme to měli důkladně. Jistě i proto se nám všem spalo velmi dobře. Města Agde u Středozemního moře jsme dosáhli pátý den expedice. Byli jsme si přesto všichni vědomi, že další náročný program na území Francie a Itálie nás stále ještě čeká. Dle plánu jsme proto pokračovali přes Avignon a Orange do světoznámého přístavního města Marseille, kde jsme měli smluvenou schůzku s francouzským váleč-ným stíhacím pilotem Paulem Marschallem. Byli jsme velmi nedočkaví tohoto setkání. Vyvést z míry nás proto nedovedlo ani noční deštivé počasí. Proč taky? Vždyť jeden z kolegů odhadl konec průtrže mračen na pátou hodinu ranní … Naplánovaný budíček v 5,30 hodin byl šokující. Nikdo nechtěl věřit svým očím. Náš “rosničkář” to totiž se svojí předpovědí netrefil! Venku lilo jako z konve. Mraky seděly až na zemi, po cestách tekly potoky vody a v této mizérii se po silnici téměř v závodním tempu proháněla auta zásobující periferní oblasti Marseille. Naše zklamání nelze popsat. Plány byly krásné, ale realita zcela jiná. Posnídali jsme, sbalili si bagáž, pak usedli pod vchodový přístřešek motelu a doufali, že se počasí brzy umoudří. Po třech hodinách marného čekání jsme se rozhodli nevnímat nevlídnost počasí i katastrofální stav dopravy a pokračovali jsme v plnění programu expedice. Nasedli jsme do automobilu a vydali se směrem k letišti Marseille – Merignac. To bylo od našeho motelu vzdáleno necelé půl hodiny cesty. A v té době přestalo konečně pršet! Snad i proto se nám zdálo, že se o něco málo zklidnil provoz na silnicích, a tak náš pesimismus začal rychle ustupovat dobré náladě. Letiště Marseille – Merignac již nemá podobu vojenské základny z bitvy o Francii, zůstalo tu pouze několik původních hangárů. Je poměrně velkým dopravním uzlem vnitrostátních i mezinárodních linek. Na parkovištích bylo plno aut, ve vzduchu vládl čilý letový provoz. V hale byla umístěna řada průmyslových kamer, ale i přesto zde byla patrná poměrně velká koncentrace policistů. To jsme však ani v nejmenším nepovažovali za překážku, která by nás mohla odradit od dokumentace lokality. Policisté byli jiného mínění. Nelíbila se jim naše videokamera, fotoaparáty, poznámkové bloky ani dobové fotografie. Rychle jsme proto ukončili terénní práci, přesunuli se k automobilu a bez většího otálení se vydali zpět do města. Asi každý, kdo již navštívil Marseille mi jistě dá za pravdu, že jeho průjezd není snadnou záležitostí. Také naši řidiči i navigátoři se tady pěkně “vyřádili”. A to jsme ke všemu měli podle telefonické domluvy s Paulem Marschallem najít Starý přístav a tam někde molo číslo dvě. Vše naštěstí dobře dopadlo. Přístav i určené molo jsme našli, teď už jen zbývalo poznat se s panem Marschallem. Věřili jsme však v šestý smysl a jemnocit v rozpoznávání lidí. Čekali jsme asi deset minut, během kterých kolem nás prošla řada nejrůznějších lidí. Krásné ženy a dívky, několik rybářů, pár turistů, ale i náhodných chodců a jedna uni-formovaná policistka. V té době se k nám také přidala skupina asi deseti lidí čekajících na odjezd výletní lodi. Pak již směrem k nám kráčel vysoký urostlý muž odpovídajícího věku, ze kterého už na dálku vyzařovala obrovská životní vitalita. Kolega Vláďa “Vovar” na něho znalecky kouknul a prohlásil: “To bude Marschall. Stoprocentně to je bejvalej flígr. Tomu to kouká z očí!”. A měl pravdu. Paul pak řekl, že k nám šel najisto, jelikož ho na první pohled upoutaly naše klubové bundy a na nich pestré nášivky. Když jsme se po chvíli vzájemně představili, vytvořili jsme společný časový program pro několik příštích hodin. Shodli jsme se také na tom, že spolu budeme mluvit anglicky. Paul si pak jako první nechal vysvětlit, jak vznikl náš klubový znak a význam nášivky ČSOB, generálního sponzora expedice. Marseille je druhé největší město ve Francii. Má přibližně 950 000 obyvatel a je hlavním francouzským středomořským přístavem. Její historie sahá až k roku 600 př.n.l., kdy zde maloasijští Řekové založili obchodní kolonii Massalia. Na městě se však velmi neblaze podepsaly morové epidemie a nájezdy barbarů. Ve středověku se Marseille stala významným přístavem soupeřícím s italským Janovem. Trvale k Francii byla celá oblast připojena v roce 1481. Tamní obyvatelé byli vyhlášení stoupenci Velké francouzské revoluce. Na pomoc Paříži vyslaných pět set dobrovolníků proto sebou přineslo nejen zbraně, ale i novou bojovou píseň Rougeta de Lisle. Ta byla složena roku 1792 a po nich pojmenována Marseillaisa. Dnes je státní hymnou Francie. Během II. světové války bylo město dvakrát bombardováno. Marseille byla osvobozena 28. srpna 1944. Od té doby zde došlo k rozsáhlé vlně výstavby, obchodu, ale i turismu. Toto město je také úzce svázáno s osudy řady našich vojáků v období II. světové války, jakož i těch, kteří se z nejrůznějších důvodů rozhodli pro osobní anonymitu a minimálně pětiletý život vojáka – žoldnéře… Cizinecká legie. Jejím odvodovým střediskem je již po dlouhá desetiletí právě Marseille. Stala se útočištěm mužů, kteří jsou nasazováni jako elitní jednotky do nejtěžších bojů po celém světě. Pravdou je i to, že mnozí z nich nemají to štěstí dosloužit stanovený turnus. Jedni z mála v jejích řadách, kteří se vyhnuli skutečnému bojovému nasazení, byli českoslovenští letci. Ti sice byli po odjezdu z Polska v létě 1939 přinuceni vstoupit do legie, ale vypuknutí války 1. září 1939 je vysvobodilo z jejích spárů. Laxnost francouzských úřadů v rozhodování jim přesto “umožnila” několikatýdenní tvrdý výcvik v pevnostech Cizinecké legie St. Jean a St. Nico-las. V případě několika desítek letců i přímo na některé z francouzských základen na severu Afriky. Naším největším přáním proto bylo navštívit obě tyto pevnosti. Paul Marschall nám vyšel maximálně vstříc. Mohli jsme tak na vlastní oči vidět místa, kde letci pro utužení morálky bezvýznamně roztloukali velkými kameny menší na štěrk, nekompromisně byli drilováni ve výcvi-ku pro boj v poušti či prožívali noční nájezdy stovek a tisíců švábů na pokoje vojáků. Abychom mohli srovnávat, zavedl nás Paul také k současným kasárnám a odvodním kance-lářím legie. I když se v současné době její existenční podmínky v mnohém změnily k lepšímu, jistě i nadále platí slova jistého generála napsaná na zdi naproti vstupní bráně pevnosti St. Jean: “A vy, legionáři, přišli jste sem umřít a já vás pošlu tam, kde se umírá!”. Společné chvíle strávené s Paulem Marschallem pro nás zůstanou nezapomenutelnými. V závěru našeho setkání jsme se všichni vrátili do Starého přístavu, kde Paul řekl, že má pro nás suchozemce ze srdce Evropy jedno malé překvapení. Sáhl do kapsy a podal nám lodní lístky umožňující cestu na nedaleký ostrůvek s pevností Chateau d´If. Věřte mi, zapůsobilo to jako blesk z nebes. Nikoho z nás totiž ani ve snu nenapadlo, že na vlastní oči uvidíme místo, kde byli internováni francouzští vězňové, které bezesporu nejvíce proslavil román Alexandra Dumase nazvaný Hrabě Monte Christo. Prý to bude nejen poučná cesta z oblasti historie, ale především na lodi bude větší prostor pro povídání. Popošli jsme k nedalekému molu, nasedli na zakotvenou výletní loď a po necelých pěti minutách vypluli. Když jsme opouštěli přístav, zprava nás zdravila pevnost St. Jean, zleva St. Nicolas. V té době začal Paul vyprávět o svých osobní zážitcích z války. Povídali jsme si o francouzské kampani v letech 1939/40, bojích na britském nebi či letišti Marseille – Merignac, na kterém postupně operačně létaly stíhací jednotky Groupe de Chasse (dále GC) I/1, GC III/1, GC II/4, GC II/5, GC II/7 a řada dalších. Právě zde se Paul Marschall setkal s několika československými letci, které pak potkával i v Anglii. Plavba včetně venkovní obhlídky mohutné kamenné pevnosti Chateau d´If trvala téměř hodinu a půl. Během tohoto času jsme se dozvěděli mnoho zajímavých informací, zároveň se smluvili, že toto setkání nemusí být posledním. Vždyť náš klub již tehdy plánoval v pořadí šestou expedici nazvanou “Zwolle”. Paul přijal naši zprávu s upřímným zájmem. A tak jsme se předběžně dohodli, že bychom se mohli v polovině června roku 2000 opět setkat ve Francii. Místo a datum si časem upřesníme korespondenčně či telefonicky. Loučení bylo dlouhé a upřímné. Panu Marschallovi jsme na památku darovali řadu materiálů o Jindřichově Hradci, zároveň nášivku našeho Klubu historie letec-tví. Byli jsme sice přemlouváni, abychom se spolu s ním zúčastnili víkendového setkání francouzských válečných letců konaného právě v Marseille, avšak čas a především další náročný program expedice nám to nedovolil. Nadešel okamžik posledních stisků rukou a posledních fotografií. Potom se Paul Marschall otočil a během pár vteřin nám zmizel z očí za rohem nejbližší marseillské přístavní uličky. Nastal nejvyšší čas k našemu odjezdu z města. Čekala nás dlouhá cesta až k italským hranicím, které jsme měli překročit následující den ráno. Několikahodinovou non stop jízdou jsme ve čtvrteční podvečer dorazili až do města Fréjus, založeného roku 49 př.n.l. císařem Gaiem Iuliem Caesarem, s typickým římským amfiteátrem pro 10 000 diváků. Zde jsme strávili poslední noc expedice na francouzském území. Brzy ráno jsme pokračovali přes St. Raphael, známý především díky vylodění císaře Napoleona I. Bonaparte po návratu z Egypta roku 1799 a místem jeho deportace roku 1813 do vyhnanství na ostrov Elba, dále po magistrále přes Cannes a Monacké knížectví až na italské území. Cestou dlouhou přes sedm set kilometrů jsme přejížděli do oblasti Gardského jezera a řeky Piavy. Právě tady nás čekala další fáze dokumentační činnosti, mapování válečných lokalit souvisejících s osudy příslušníků československých legií v Itálii v letech 1915 až 1918. Když jsme ve čtvrtek odpoledne 16. září 1999 opouštěli po týdenním pobytu Francii, kde jsme se věnovali dokumentaci polních letišť a s nimi spojených osudů čs. válečných letců v období francouzské kampaně 1939/40, čekal nás další nelehký úkol. Přejet cestu dlouhou více než sedm set kilometrů přes Monacké knížectví až na italské území do oblasti Gardského jezera a řeky Piavy, zde se pak věnovat terénní a archivní dokumentaci osudů čs. zajatců a budoucích legionářů z let 1915 až 1918. Ke Gardskému jezeru jsme dorazili v pátek časně ráno, po krátké noční prohlídce Benátek, za krásného slunného počasí. Zastavili jsme na prvním příhodném vyhlídkovém odpočívadle tyčícím se nad jeho rozlehlou hladinou a bez jakékoliv nadsázky, do jednoho zůstali uhranuti zdejší kouzelnou scenérií. Krásná vonící kvetoucí příroda, temná vodní plocha připomínající kluziště pro rychlobruslaře, v nedalekém okolí pak horské velikány podhůří italských Alp tyčící se hrdě jako vojáci na stráži. Obraz hodný biblických výjevů. Bohužel i tady v letech I. světové války umíraly stovky a tisíce lidí. Naší první lokalitou vytypovanou pro dokumentaci bylo malé podhorské městečko Arco nacházející se šest kilometrů severovýchodně od jezera. Volba nebyla náhodná. Právě v nedaleké oblasti Doss Alto docházelo za účasti čs. legionářů v posledním roce I. světové války k nejkrvavějším bojům. Dokonce bratr proti bratru, otec proti synovi. Taková byla situace, která vůči sobě postavila na straně rakouské a italské rodilé Čechy. Především naši legionáři byli trnem v oku velení Rakušanů. Se zbraní v ruce se jim postavili dobrovolníci vysokých vojenských i morálních kvalit, kteří svým postojem ovlivňovali názory dalších stovek Čechů přemýšlejících o nesmyslnosti války a svém bojovém nasazení za cizí – rakousko-uherské – zájmy. Také proto byl pro zajaté Čechy, dezertéry a vlastizrád-ce, určen jediný trest. Exemplární poprava provazem, často spojená s předcházejícím mučením. K nejangažovanějším vojákům čs. legií v bojových polních podmínkách patřili příslušníci průzkumu. Ti byli v červnu 1918 sloučeni do 39. pluku a nasazeni v horských alpských oblastech. Právě oni byli nejblíže nebezpečí zatčení Rakušany. Naši legionáři si byli tohoto faktu od začátku dobře vědomi. Přesto právě průzkumníci nejlépe a nejodvážněji plnili svěřené úkoly. Do konce I. světové války bylo popraveno přibližně šedesát čs. legionářů. Nejzná-mějšími němými svědky exekucí byly lokality Arco, Coll Alto, Conegliano, Creto, Davanzo, Odarzo, Sant Donna di Piave, Sant Stino a Sant Alessandro Riva. Aniž bych chtěl opomíjet ostatní, rád bych konkrétně připomněl jednu z osobností nejvěhlasnějších. Byl jím Bedřich Havlena, jednoroční dobrovolník, narozený 18. května 1888. Ten byl zajat při první piavské ofenzívě 20. června 1918 a následující den odsouzen k trestu smrti. Před oficiálním provedením vlastního hrdelního aktu však došel Havlena k údivu svých katanů k šibenici – telegrafnímu sloupu, navlékl si oprátku kolem krku a sám ukončil svůj život. Arco je již dlouhá desetiletí vyhledávaným turistickým a lázeňským centrem. Jeho dominantou je starobylý hrad hrdě se tyčící nad městečkem. Spatřit zde dále můžete poměrně architektonicky zajímavý kostel, bronzový pomník místního rodáka malíře Giovana Sagantiniho či jednoho z průkopníků italského letectví Giannia Caproniho. Okouzlující je Magnóliová a Palmová alej. Milá je přívětivost lidí. V takovéto náladě se až nechce věřit, že právě Arco bylo místem skonu čtyř mladých životů: Antonína Ježka, Karla Nováčka, Jiřího Schlégla /uváděno též Šlégl/ a Václava Svobody, příslušníků 33. pluku. Když byl časně ráno 21. září 1918 zahájen v oblasti Doss Alto rakouský dělostřelecký přepad obránců úseku fronty ukrytých v kavernách a pevnůstkách, netušil nikdo z našich legionářů, že vojáci nepřítele následně proniknou až do jejich bezprostřední blízkosti. Cílem útočníků bylo postupně od jezera Lopio obklíčit celou horu a díky špatně vybudované síti zákopů zajmout či zničit její obránce. Italské velení selhalo. Podstatnou část tíhy obrany proto nesli naši legionáři z 33. pluku. V místech jimi bráněnými došlo k nejtěžším bojům. Právě v této etapě sklízeli Rakušané jeden dílčí úspěch za druhým. Za jeden z největších považovali přemožení a odvedení do svého zázemí čtyř čs. legionářů, následně však byli donuceni k ústupu z dobytých pozic. Na obou stranách bylo mnoho mrtvých a raněných. Rakouská propaganda nepřiznala neúspěch celé operace, naopak popravou zajatých legionářů okázale demonstrovala svůj postoj vůči vlastizrádcům. Vrchní rakouské velení se snažilo této situace využít ještě více. Dle svého příslibu proto předalo útočné skupině, která se jako hlavní zasadila o zajetí našich legionářů, peněžitý obnos ve výši 1.000 korun. Cílem bylo motivovat další své vojáky k zajímání Čechoslováků bojujících na straně Italů. Jak ale ukázala následující doba, jednalo se již pouze o holubí píseň oznamující agónii rakousko-uherské armády. Poprava 22. září 1918 byla ukázkou snahy o cílené zastrašování českého mužstva sloužícího v řádné rakouské armádě. Především naši vojáci se totiž museli shromáždit v hojném počtu při severní části městečka Arco, v mapě označené jako Via Prabi. Za místo exekuce byl vybrán vzrostlý olivový háj. Popravě velel princ Eliáš z Parmy, bratr císařovny Zity. Na vybrané olivy byly připevněny papírové provazy, k nim přivedeni odsouzení. Rakušané očekávali zbabělé žadonění legionářů o milost. Toho se nedočkali. Nikdo však netušil, že se provaz s Antonínem Ježkem dvakrát přetrhne. I přesto byl zamítnut návrh žalobce, aby byl Ježek místo oběšení zastřelen. Vhodný provaz na popravu sháněli katani téměř hodinu. Ortel byl vykonán na třetí pokus. I když jsme před expedicí byli detailně seznámeni s fakty o osudech našich legionářů, vybaveni podrobnými mapami oblasti i nákresy předpokládané terénní situace, teorie a praxe se ukázaly naprosto rozdílné. V samotném městečku nebylo po našich vojácích ani památky, potřebné informace jsme nezískali ani na informačním centru. Obdrželi jsme pouze nejnovější turistickou mapu, která nás přesvědčila o tom, že tamní kraj dostál za nedávno uplynulá léta notných změn. Všude v okolí lokality jsou jen soukromé ovocné vysoko oplocené sady neumožňující detailnější dokumentaci původního terénu. Nechtěli jsme se však vzdát myšlenky, že budeme i tentokrát úspěšní. Prohlíželi jsme proto každou volnou plochu. Nakonec nám pomohla náhoda a postarší bagrista, zpestřující si svůj pracovní proces pokuřováním bezfiltrové cigarety. Upozornil nás totiž na fakt, že nějaký pomník byl přemístěn kamsi blíže k městečku, nedaleko místa nástupových horolezeckých tras. A tato informace se ukázala jako správná. Nejprve jsme objevili malý kostelík a poblíž něho nepatrný, pouhým okem téměř nečitelný nápis zmiňující naší vlast. Všech se nás zhostilo uspokojení z úspěchu. Těšilo nás zároveň, že na naše mrtvé legionáře nebylo zapomenuto. Konkrétně se tak potvrdilo, že po ukončení války byl v místě exekuce vystavěn kamenný památník. Tématicky obdobný byl umístěn na hřbitově přímo v Arcu. Ani jeden z nich již neexistuje. Tragické osudy čtyř našich statečných mužů v současnosti připomíná pomník jiný, zhotovený z popudu čs. obce legionářské v roce 1938. Na-chází se ve stínu olivového háje pod skalními velikány na Via Legionari Cecoslovacchi, asi 200 metrů od kostelíka sv. Apollinare. K uctění památky mrtvých jsme zde nejen za náš Klub historie letectví a město J. Hradce, ale hlavně za nás Hradečáky, položili kytici růží. Symbolicky. Všem, kteří se i za cenu svého života zasloužili o vznik svobodného Československa. Věříme, že den 22. září 1918 a lokalita Arco – Via Prabi již navždy zůstanou nedílnou a nezapomenutelnou součástí našeho národního odboje. Dokumentaci lokality Arco jsme věnovali více něž pět hodin. Naše snažení přineslo kýžený úspěch. V nastalé euforii jsme proto nasedli do expedičního vozu a odjeli vstříc další lokalitě. Městu Rovereto s tamním válečným muzeem, Zvonem mrtvých a monumentální kostnicí věnovanou obětem I. světové války. Vznik programu a především příprava dosavadních expedic nám vždy trvaly přibližně jeden kalendářní rok. Každému z jejích účastníků se proto zdá nespravedlivé, že vlastní realizace akce pak ubíhá neskutečně rychle. A naprosto stejně tomu bylo během „Agde“. To jsme si všichni uvědomili při dosažení území Itálie. Vždyť start 9. září 1999 byl již dávno za námi. Měli jsme zdokumentovány osudy Čechoslováků spojených s válečnými lokalitami nalézajícími se na francouzském pobřeží u Atlantiku a Středozemního moře, získali nové zajímavé poznatky o popravě čs. legionářů poblíž městečka Arco. Když jsme se pak odpoledne 17. září přesunuli k Roveretu, zbývaly nám do konce celé zahraniční akce necelé dva dny. Rovereto, nalézající se jižně od Tridentu, má přibližně 33.000 obyvatel. Z architektonického hlediska patří k poměrně zajímavým městům severu Itálie, také proto je častým cílem návštěv zahraničních turistů. Jak jsem se již zmínil, přilákalo i nás. Hlavním důvodem však byla I. světová válka a osudy čs. vojáků dodnes spojených s touto lokalitou. O tom nás přesvědčila hned první zastávka. Navštívili jsme mohutnou kamennou pevnost ze 14./15. století, bývalý roveretský hrad, který je v současné době využíván jako muzeum tzv. Velké války z let 1915 až 1918. K vidění je tu řada dobových materiálů, počínaje fotografiemi, mapami, plánky či dobovou korespondencí až po zbraně, uniformy, vyznamenání a terénní nálezy z bojišť. Získali jsme zde množství studijních materiálů, především však několik vzácných dobových fotografií zachycujících naší „škodováckou“ válečnou techniku užívanou během bojových operací v této oblasti. Největší radost nám však udělala část expozice věnovaná Čechoslovákům. Malá, ale naše. S dominantní bustou pana presidenta T.G. Masaryka, uniformou čs. italského legionáře, velkým plakátem připomínajícím naše legionáře na všech světových válčištích a řadou dalších exponátů. Možná i proto jsme se do-stali do jakési euforie. Z té nás brzy vyvedl holý fakt, kdy jsme se před přesunem na další lokalitu rozpadli na dvě skupiny a pak se nebyli schopni najít. Vše se naštěstí vyřešilo poměrně rychle, a tak jsme již po chvíli ujížděli na jednu z nejvyšších kót (304 m nad mořem) nalézající se jižním směrem od města. Po zaparkování vozu jsme se vydali po strmém schodišti k monumentální rotundě – kostnici Sacrario di Castel Dante. Zde je pochováno přes 20.000 obětí I. světové války. Italové, Češi, Slováci a Rakušané. Za dobu existence čs. legií v Itálii jejími řadami prošlo celkem dvacet tisíc mužů. Svůj život za myšlenku vytvoření samostatného Československa položilo téměř tři sta padesát z nich. Depresivní proto pro nás byly především nekonečné seznamy jmen našich padlých legionářů uvedených na vnitřních stěnách objektu. Pod tíhou těchto informací se nám zdálo, že se zastavil čas. Z ničeho nic jsme však byli upozorněni správci objektu, že skončila doba prohlídky kostnice a velmi rádi by tyto prostory uzamkli. Se zvědavostí lidem vlastní se nás zároveň zeptali na prováděnou dokumentací legionářů. Jejich údiv nad naší prací byl jasně znatelný. A tak se z jejich vlastní iniciativy prodloužil náš pobyt v objektu téměř o půl hodiny. Položili jsme zde kytici růží u centrálního oltáře, dokončili natáčení videodokumentu. Loučení bylo přátelsky upřímné. Od našich hostitelů jsme získali řadu zajímavých informací týkajících se dalších okolních válečných lokalit, my jim na oplátku věnovali propagační materiály o našem krásném městě J. Hradci. Naší poslední zastávkou v Roveretu byla další z kót nad městem, na které se nachází tzv. Zvon mrtvých. Byl odlit na památku vojenských obětí všech národností. Prostor se zvonem je za mírný poplatek přístupný téměř po celý den. V jeho okolí jsou vztyčeny vlajky ve válce zúčastněných národů, z reproduktoru se neustále line vyprávění o krvavých bojích v této piavské oblasti. A pokud se vám poštěstí být zde přesně ve 21 hodin, stanete se svědky každodenního zvonění za padlé. Jak jsme se zde dozvěděli, za Čechoslováky je to 15. června, v souvislosti s velkou ofenzívou na řece Piavě. My jsme však možnost slyšet zvon neměli. Důvod byl jediný. Čas. Jeho nedostatek a nutnost podvečerního přejezdu až k městu Gorizia při italsko-slovinských hranicích. Jak uvádí odborná literatura, do října 1917 neměly události na italské frontě v Alpách a na řece Soči (Isonzo) podstatný vliv na chod války. Od května 1915 do srpna 1917 zde sice došlo k sérii jedenácti ofenzív, ale bez znatelného vlivu získání rozhodujícího postavení některé z válčících stran. Dne 24. října 1917 se Rakušanům za podpory 7 německých divizí podařilo zatlačit Italy o 70 až 110 km zpět k řece Piavě. Zde se fronta stabilizovala za přispění 11 anglo-francouzských divizí. K další velké ofenzívě došlo 15. června 1918, které se po boku spojenců účastnili poprvé ve větším počtu čs. legionáři. Kruté boje si vyžádaly vysoké ztráty na obou stranách fronty. Výsledek však zapůsobil depresivně především na morálku rakousko-uherské armády. Posledním pomyslným hřebíčkem do rakve pro ní pak byla italská protiofenzíva zahájená 24. října 1918. Již naprosto zřejmě byla vidět agónie c. k. armády. Výsledkem bylo 29. října požádání o příměří a 3. listopadu 1918 jeho podepsání ve Villa Giusti u Padovy. Přejezd mezi Rovertem a Gorizií nám trval do pozdních nočních hodin. Podstatnou část cesty jsme proto strávili v automobilu, avšak díky mrholícímu počasí nám to příliš nevadilo. Pravda, když jsme našli příhodné parkoviště, někteří z kolektivu v sobě přesto našli odvahu a poslední noc na italském území i přes nepřízeň počasí strávili spánkem pod širým nebem. Ráno jsme ujeli posledních pár kilometrů a za rozbřesku slunce dorazili ve městě Gorizia na náměstí Piazza della Vittoria. Zde stojí nejen prefektura a jezuitský kostel, ale i řada dalších zajímavých objektů v čele s původní pevností místních hrabat. V nevelké vzdálenosti od náměstí se pak nachází Museo della Guerra, které bylo cílem naší návštěvy. Z období příprav expedice jsme měli zjištěno, že zde můžeme získat kontakt na místní historický klub, jeho prostřednictvím pak přesné informace potřebné pro naší terénní dokumentaci této oblasti. Právě proto pro nás bylo záchytným bodem uvedené muzeum. Během následujících přibližně dvou hodin jsme zde viděli nejen řadu zajímavých exponátů z I. světové války, ale především nashromáždili důležité poznatky, ze kterých jsme vycházeli až do samotného konce expedice. Pojedete-li se někdy podívat do této oblasti, doporučuji vám absolvovat alespoň krátký výlet po místech bývalé frontové linie z let 1915 až 1918 nedaleko Gorizie. Přibližně 3,5 km severně od města se nachází vojenský hřbitov Oslavia s kostnicí pro 60.000 padlých italských vojáků s řadou menších či větších památek připomínajících věčnou tragédii mnoha lidských osudů. Na náš expediční tým však bezesporu nejvíce zapůsobila lokalita Redipuglia. Tu lze stručně charakterizovat jako lapidárium s desítkami zbraní a pomníčků umístěných na vysokém vrchu v překrásné přírodní scenérii. Pod ním se nachází muzeum přibližující svým návštěvníkům nesmyslnost a především krutost I. světové války. Jako poslední na své návštěvníky čeká vysoký a plošně rozložitý monument připomínající na první pohled schody do nebe. Nejsou to však obyčejné schody. Na každém z nich jsou napsána jména vojáků. Více než 100.000 padlých. Nedaleko této lokality jsme prováděli poslední terénní sběry. Také díky tomu jsme do J. Hradce přivezli řadu zajímavých trojrozměrných dobových exponátů, které jsou svědky několikaletých bojů v této části Itálie z období před více než osmi desítek let. Sobotní podvečer a odjezd z lokality nám jasně určoval další směr i cíl naší trasy. Projet městem Udine, alpskými průsmyky a tunely, kolem rakouského Insbrucku až do J. Hradce. Cestou jsme měli jedinou větší zastávku, během které jsme po delší době potkali několik autobusů našich krajanů. Jak nám všem lahodně zněla čeština! Domů jsme se vrátili v neděli ráno 19. září 1999. „Expedice Agde ´99“ si stanovila vysoké cíle v oblasti dokumentace válečných letišť a s nimi spojených osudů našich pilotů ve Francii z období 1939/40, dále čs. legionářů na italských bojištích v letech 1915/18. Svým cílům a závazkům vůči sponzorům i našemu městu jsme bezezbytku dostáli. Troufám si tvrdit, že je i předčili. Výsledky charakterizuje nejen přive-zený bohatý sbírkový fond dobových artefaktů a fotografií, ale i několik hodin videodokumentů, více než sedm set barevných fotografií, získané zahraniční kontakty a nahrávky vzpomínek pamětníků. Přivezené materiály byly představeny v Českém rozhlase, několika televizích a opublikovány v řadě nejrůznějších novin. Toto vše reprezentuje nejen činnost našeho Klubu historie letectví v J. Hradci, naše město, ale zároveň i Českou republiku jako takovou. Právě s touto myšlenkou jsme začali od podzimu 1999 připravovat nový zahraniční projekt, který jsme uskutečnili v červnu následujícího roku a nesl název „Expedice Zwolle 2000“.

(Vzpomínky z cesty zaznamenal: Vladislav Burian)

Napsal Vladislav Burian, tisk, přečteno 2991x


© 2008 KLUB HISTORIE LETECTVÍ | Všechna práva vyhrazena