Historie přednášek

ROK 2010

„Organizace Wehrwolf a její sabotážní bedny nalézané na území České republiky s přihlédnutím na Jihočeský kraj“ (přednáška 19. března 2010, 18 hodin)

aneb: Život plný výbuchů pyrotechnika Karla Ludvíka

Přednášku „Organizace Wehrwolf a její sabotážní bedny nalézané na území České republiky s přihlédnutím na Jihočeský kraj“, kterou uspořádal jindřichohradecký Klub historie letectví (dále KHL), si připravil jeden z jeho dlouholetých členů Karel Ludvík z J. Hradce. I když je profesní skladba kolektivu KHL skutečně různorodá, kolega z ní výrazně vyčnívá. Jeho oborem je totiž munice, letecké rakety či trhaviny, v nejednom případě pak výbuchy či dokonce „ničení“ česel rybníků.

S Karlem se znám více než dvanáct let. Když jsme se dohodli na vytvoření článku, myslel jsem si, že bude stačit zavzpomínat na jeho zajímavá vyprávění a text vznikne lehce, tak nějak sám od sebe. Jenže zmýlil jsem se. Když mi nedávno přišel článek Jaroslava Pajera z A Reportu, který shrnoval odbornou činnost vojáka – pyrotechnika Karla Ludvíka za uplynulých téměř pětadvacet let, dočetl jsem se tolik nového a mě neznámého, až mi došlo, že vlastně svého kamaráda vůbec neznám.

Karel Ludvík se narodil v Č. Budějovicích v červnu 1965. V roce 1979 šel na vojenskou střední školu do Martina, kde se stal odborníkem na zbraně a munici. Po maturitě nastoupil do Jemnice k 6. dělostřeleckému pluku. Když se seznámil s budoucí manželkou žijící v J. Hradci, nechal se kvůli ní v roce 1986 převelet k tankovému pluku do města nad Vajgarem. U tankistů sloužil čtyři roky, pak přešel k místnímu průzkumnému praporu. Po jeho zrušení na počátku 90. let nastoupil do H. Brodu, poté byl dva roky v Jihlavě. Do J. Hradce se vrátil v roce 1993, a to k 12. záchrannému vojenskému pluku, kde sloužil po řadě reorganizací a změn názvu útvaru až do poloviny roku 2007.

V roce 1993 nejprve absolvoval půlroční kurz, kdy získal kvalifikaci pyrotechnika skupiny B, asi o pět let později skupiny C. To už je výběrová záležitost, která připravuje na likvidaci neznámé munice, nastražené munice, leteckých raket, protipěchotních min a podobně. Pak je však jiná specializace, trhání neboli ženijní práce s trhavinami. K tomu Karel Ludvík absolvoval civilní kurz střelmistrů. Vlastně kurzy dva. Jeden mu dal oprávnění na stavební práce, destrukci budov, ražení tunelů či inženýrských sítí, druhý pro povrchové dobývání, kde získal oprávnění pro práci v lomech.

Před zrušením 153. záchranného praporu v J. Hradci odešel jako učitel pyrotechnik do Pardubic na Vyšší policejní školu Ministerstva vnitra, kam dojíždí dodnes. Jeho odbornou specializací je ženijní munice, miny a rozněcovače z I. a II. světové války, současné i válečné ruční granáty a ruční protitankové zbraně, munice pro letecké palubní zbraně a dělostřelecká munice.

Určitě bych neměl zapomenout na jednu životní etapu kpt. v. z. Ludvíka, kterou lze považovat za jeho doposud nejvyšší odbornou školu pyrotechničiny nabytou v půlroční misi SFOR II v Bosně a Hercegovině na přelomu let 1999/2000. Skupina, ve které byl zařazen, absolvovala přibližně sto padesát výjezdů s ostrým zásahem. Většinou ničili nalezenou munici a prováděli prohlídky budov, zda v nich není nastražená munice. Sloužil pod britskou mnohonárodní divizí. „Jeden čas jsme pracovali v Arapuše. To byla oblast, v níž se během války minovalo letecky. Byly tam rozsypány stovky a stovky kusů min. Když jsme tam poprvé zničili nález, který oznámil místní starosta, tak jsme k němu zašli na kafe. A než jsme ho vypili, tak jsme věděli, kde všude je to ještě rozsypané. Takové informovanosti Britové nikdy nedosáhli.“ vzpomínal K. Ludvík.

Všechny své bohaté zkušenosti uplatnil během povodní v roce 2002 s dalším vojenským pyrotechnikem, mimo jiné také členem našeho Klubu, Jaroslavem Vagalou. Spolu s civilním Technickým vedoucím odstřelu z Č. Budějovic panem Vlkem umístili v noci pod přívaly vody trhavinu a poté i bezpečně odstřelili česla na rybníku Rožmberk. I když hladina klesla „jen“ o 5 cm, tito tři muži bezesporu zabránili protržení hráze největšího českého rybníku a tím i zatopení řady vesnic v jeho okolí.

Nemohu však opomenout další fakt, že Karel své umění uplatnil také u filmařů. Když v J. Hradci natáčel v roce 2008 štáb České televize jeden z příběhů „Záhad Toma Wizarda“ o mladém Bedřichu Smetanovi, K. Ludvík tehdy na břehu Vajgaru odpálil napodobeninu podomácku vyrobené patrony, která dle skutečných odborných poznatků pana docenta Jiřího Ramby zapříčinila v kombinaci s vodou z rybníku budoucímu hudebnímu géniovi tak silný zánět ve sluchovodu, až postupem času ohluchl.

Z předcházejícího textu jste jistě poznali, že se přednášky ujal člověk skutečně nanejvýš fundovaný. Asi padesát posluchačů si v konferenčním sále Muzea Jindřichohradecka v J. Hradci vyposlechlo téměř tříhodinové, velice zajímavé a profesionálně zpracované i přednesené téma o vzniku, vývoji a zániku záškodnické organizace Wehrwolf, týkající se našeho území v závěru 2. světové války a krátce po ní. Byly zde představeny tři konkrétní nálezy munice z Ústí nad Labem, Strážného na Šumavě a v Českém Krumlově. Vše doplnilo promítání asi 30 minutového dokumentu ze Strážného z roku 1988, kterým z videonahrávky posluchače provázel legendární a bohužel již zesnulý pyrotechnik Antonín Klůc z Č. Budějovic. (Vladislav Burian)

„Českoslovenští parašutisté ve Velké Británii 1940 – 1945“ (beseda s pplk. Jánem Bačíkem; pátek 5. února 2010, 18 hodin)

První akcí roku 2010, kterou si pro veřejnost připravil Klub historie letectví v J. Hradci, byla beseda „Českoslovenští parašutisté ve Velké Británii 1940 – 1945“ aneb vzpomínky válečného veterána na službu v zahraniční armádě. Jak z podtextu vyplývá, hlavním tématem byly autentické vzpomínky pplk. Jána Bačíka z Třeboně, který se aktivně zapojil do II. zahraničního odboje. Besedu pak promítáním fotografií z archivu J. Bačíka a svého osobního doplnil Vladimír Kos. Téměř zaplněný konferenční sál Muzea Jindřichohradecka se tak na více než dvě hodiny vrátil do dob dávno minulých. O překvapení se postaral „dudák“ Miroslav Sehnal, jeden ze zakládajících členů KHL, původem Hradečák žijící nyní v Praze, který jako dárek k významnému životnímu jubileu J. Bačíka předvedl své hudební umění v pravém skotském kiltu a s nefalšovaným skotským hudebním nástrojem.

Ján Bačík se narodil 25. ledna 1917 pod slovenskými Tatrami ve vesničce Parižovce. (Tato obec byla asi před třiceti lety zatopena při stavbě přehrady Liptovská Mara.) V dětství pomáhal otci s pasením ovcí, později pracoval jako zedník na nejrůznějších stavbách. V roce 1935 se stal členem Tatranské horské služby a zde pracoval jako průvodce. Po 15. březnu 1939 začal převádět hlavně české vojáky do Polska. Když se dozvěděl, že mu hrozí zatčení, zůstal s poslední skupinou, kterou byli důstojníci z posádky v Liptovském Mikuláši, v čs. sběrném vojenském táboře v Krakově. Z Polska odjel lodním transportem do Francie, zde v městě Lille vstoupil do Cizinecké legie, po výcviku sloužil v alžírské pouštní pevnosti El Ariche. V roce 1940 se účastnil obranných bojů na francouzské frontě a po kapitulaci odjel do Anglie. Zde je dočasně dislokován v táboře v Cholmondeley, odkud je vybrán pro speciální výcvik parašutistů ve Skotsku. Je zařazen do skupiny Wolfram, které velí kapitán Josef Otisk. Při závěrečném cvičení před odletem skupiny se zranil a na jeho místo byl zařazen Karel Svoboda. (Paraskupina Wolfram byla na našem území vysazena 13. září 1944 a přes značné obtíže část svých úkolů splnila.)

Ján Bačík byl po vyléčení zařazen k Čs. obrněné brigádě a jako zástupce velitele tankové čety se účastnil obléhání strategicky významného francouzského přístavu Dunkerque. Zdejší německá posádka kapitulovala 8. května 1945, posléze se Ján Bačík v hodnosti rotného přesunul s brigádou do osvobozeného Československa. Později vstoupil do řad SNB, kde v různých funkcích pracoval až do odchodu do důchodu. Od roku 1956 žije trvale v Třeboni.

Dne 11. listopadu 2009 se spolu s plukovníkem Jaroslavem Klimešem a generálem Tomášem Sedláčkem zúčastnil ve skotském Arisaigu odhalení pomníku čs. parašutistům, kteří zde prošli speciálním výcvikem. Podplukovník Ján Bačík byl při té příležitosti vyznamenán náměstkem ministra obrany ČR Janem Fulínkem „Křížem obrany státu“. (V. Kos a V. Burian, KHL)

Poslední let Juliette „Julinky“ Liškové

Autorem tohoto nevšedního příběhu je sám život. Všechno kupodivu začalo na hřbitově a tam to, bohužel, i končí…

Když jsme se s kolegy z našeho jindřichohradeckého Klubu historie letectví (KHL) vydali v červnu 2005 autem na téměř sedmi tisícovou trasu po stopách čs. válečných letců na území Anglie, Skotska a Orknejských ostrovech, jednou z našich prvních zastávek byl jihoskotský Haddington. Zde se na římskokatolickém hřbitově St. Mary´s nachází náhrobek kapitána Václava Jíchy, vynikajícího předválečného čs. leteckého akrobata a neméně úspěšného stíhacího pilota v britském královském letectvu (RAF). Zahynul v únoru 1945, paradoxně jako pasažér, po havárii transportního Avro Ansonu. V té době byl již řadu let zasnouben s mladou česko-belgickou pilotkou Juliette „Julinkou“ Liškovou. Ta ani řadu desítek let po válce na svého Vendu nezapomněla. Důkazem byl pás tří fotografií u hrobu Václava Jíchy, zatavených do nepromokavé fólie doplněný o text s vyznáním svých citů ke svému snoubenci nám neznámou Juliette Liska. Když jsme po provedení dokumentace položili k hrobu růži převázanou českou trikolórou, přichytili jsme k ní moji vizitku se vzkazem pro paní Julinku s nadějí, že se nám snad ona či někdo z její rodiny ozve. Od návštěvy Haddingtonu uplynulo více než půl roku a my s kolegy na náš vzkaz téměř zapomněli. Před Vánocemi 2005 jsem však ve schránce našel dopis z belgického Bruselu, který nám poslala jistá paní Juliette Liska. Tu radost vám nedokážu ani popsat!

Úhledným rukopisem a překrásným textem v češtině, poznamenané dlouhými léty odloučení od rodné vlasti, nám děkovala, že jsme na jejího Vendu nezapomněli. Od té doby jsme si často psali dopisy a příležitostně telefonovali. Snem Julinky bylo osobně poznat partu nadšenců z J. Hradce, která se zajímá o letectvo a čs. válečné aviatiky obzvlášť. Důvodů bylo hned několik. Byla napůl Češkou, dcerou plzeňského sládka a Belgičanky. Od mládí snila o létání, ke kterému jí přivedla náhoda, když jí v jejich sedmnácti letech svezl otec její kamarádky. Tím byl její osud navždy zpečetěn. Nejprve absolvovala roční kurz pro mechaniky, poté motorový výcvik, pilotní licenci získala v roce 1938 ve svých osmnácti. Tehdy také začala své první krůčky v akrobacii na dvouplošníku Stampe SV 4. Veškerý volný čas trávila na letišti. Její osudové setkání na ní však čekalo během návštěvy příbuzných v předválečném Československu, když se na letišti v Praze – Kbelích seznámila s mladým sympatickým pilotem Václavem Jíchou, excelentním aviatikem z proslulé „Novákovy devítky“ vedené králem vzduchu Františkem Novákem. Jak napsal do scénáře filmového dokumentu kolega z KHL Aleš Hazuka: „Bylo to osudové setkání hodno filmového námětu“. Julinka v Československu zůstala celé tři měsíce. Pravidelně se setkávala se svým milovaným Vendou, dokonce spolu několikrát okusili kouzlo vzdušných výšek. Byla to láska zrozená pod křídly samotného Ikara. Mladí aviatici se zasnoubili po necelém půl roce. Julinka od Václava dostala zlatý prsten s modrými kamínky, který ji doprovázel po zbytek jejího života. I když mluvili o svatbě, předtucha války jim to nedovolila. Zatímco Julinka žila v Belgii, Václav odešel do zahraničního odboje. Jejich cesty se nedobrovolně rozešly. Václav statečně bojoval nad Francií i Velkou Británii, Julinka musela v únoru 1943 do německého pracovního tábora v Kasselu. O dva roky později Jícha tragicky zahynul. Říká se, že králové nebes neumírají v posteli, a to je i tento případ. Paradoxem osudu však je, že Václav přežil pád stroje ve skotských horách, ale zde zraněn bez nezbytné pomoci, umrzl.

Julinka se o smrti svého Vendy dozvěděla až po válce. Nemohla tomu uvěřit. Na vzdušné opojení však nezanevřela. Byla dlouhá léta sportovní pilotkou, jednou z nejstarších v Evropě, před válkou jedinou civilní aviatičkou v Belgii. Řadu let pracovala ve službách USA v Německu, pomáhala řadě leteckých historiků, včetně slavného Alexe Henshawa. Několikrát také příležitostně navštívila Československo. K hrobu Václava Jíchy ve Skotsku se poprvé dostala až v roce 1997. Od té doby sem cestovala poměrně často. O své celoživotní lásce k Vendovi dlouho nechtěla mluvit. Své vzpomínky a srdce stále plné smutku otevřela až nedávno britské BBC a v listopadu 2009 mým kolegům z KHL Radku Novákovi, Vladimíru Vondrovi a Michaelu Šafránkovi, kteří v Bruselu pomáhali Aleši Hazukovi při natáčení dokumentu „Setkání v nebi“ pro Objektiv České televize, jenž byl v premiéře promítnut v neděli 27. prosince 2009. Nikdo z nás v té době však netušil, že se další plánovaná návštěva Julinky v květnu už nikdy neuskuteční. Po řadě desetiletí se totiž vydala za svým Václavem do leteckého nebe. Juliette „Julinka“ Lišková zemřela v sobotu 23. ledna 2010 ve večerních hodinách. Čest její památce!

(text: V. Burian, podklady z dopisů J. Liškové a scénáře A. Hazuky)

ROK 2009

To nejlepší z činnosti KHL v roce 2009 (pátek 11. prosince 2009, 18 hodin)

Poslední přednáška KHL v letošním roce nazvaná „To nejlepší z činnosti KHL v roce 2009“ měla za cíl seznámit posluchače s průřezem činnosti jindřichohradeckého Klubu historie letectví za uplynulých dvanáct měsíců v J. Hradci, ale také na území České republiky a v zahraničí. Slova se ujal předseda klubu Mgr. Vladislav Burian, který stručně chronologicky přiblížil aktivity spojené s rozšířením expozice Leteckého muzea v Deštné, jednotlivé přednášky a besedy, jakož i výsledky terénních výzkumů v místě dopadů válečných strojů na Jindřichohradecku. Pravděpodobně za nejúspěšnější přednášku lze považovat povídání na téma „Pilot a mistr kresleného humoru Miroslav Martenek“, kterého se v dubnu ujal sám plk. v. v. Sláva Martenek.

Samostatnou kapitolou přednášky bylo připomenutí XVI. setkání čs. válečných letců v J. Hradci a setkání s čs. válečnými veterány v anglickém Brookwoodu u příležitosti oslav státního svátku vzniku samostatného Československa 28. října.

V závěru přednášky pak představil své nejnovější autorské dílo redaktor České televize a člen KHL Aleš Hazuka. Jedná se zhruba o osmiminutový dokument „Setkání v nebi“, který pojednává o osudové lásce Čecho-Belgičanky Julinky Liškové, předválečné i poválečné sportovní pilotky, snoubenky špičkového čs. leteckého akrobata a válečného stíhacího pilota Václava „Vendy“ Jíchy. Dokument vznikl během listopadové cesty čtyř členů KHL do Bruselu, kde Julinka žije a přijala naše kolegy ve svém bytě. Velice citlivě laděný a zároveň faktograficky zajímavý příběh je doplněn řadou vzácných dobových filmových dokumentů. Budete-li mít zájem seznámit se s neuvěřitelným osudem této dvojice, jejichž lásku rozdělila 2. světová válka. Televizní reprízu jste mohli vidět v neděli 27. prosince 2009 dopoledne v Objektivu České televize. (V. Burian, KHL)

O čs. pilotce Julince Liškové vzniká dokument

Jindřichův Hradec – Brusel: Jindřichohradecký Klub historie letectví (KHL) se začal podílet na přípravě dokumentárního filmu o nejstarší pilotce v Evropě. Stala se jí téměř devadesátiletá Belgičanka s českými kořeny Juliete Liska, přesněji Julinka Lišková.

S předválečným Československem ji pojilo létání i velká láska. Zasnoubila se s akrobatem, pozdějším vynikajícím válečným pilotem Václavem Jíchou. Její příběh by vydal na filmový scénář. Léta se odmítala podělit o své vzpomínky, letos udělala výjimku. V Bruselu otevřela dveře České televizi a v Anglii pak britské BBC. „Pro KHL je to mimořádná událost, spolupracovali jsme na scénáři. Přímo v Bruselu jsme se zapojili do natáčení,“ upřesňuje člen klubu Radek Novák.

S Julinkou pojí některé členy klubu dlouholeté přátelství, u jeho zrodu byla náhoda. Při jedné z expedic položil předseda KHL Vladislav Burian vizitku vedle hrobu Václava Jíchy v Haddingtonu. Po půl roce mu přišel dopis, odesílatelem byla právě Julinka Lišková. Julinka nám v dopise děkovala. Byla ráda, že lidé z Česka míří do Skotska a připomínají si osudy válečných letců, “ doplňuje Burian.

Julinka Lišková byla před válkou jedinou civilní pilotkou v Belgii. Létání jí imponovalo, jako studentka trávila veškeré volné chvíle na letišti. Do kokpitu jí pomohla náhoda. Na výcvik sice neměla peníze, ale všiml si ji instruktor, který ji zasvětil do létání. „První let byl skvělý, nikdy na něj nezapomenu,“ dodává Julinka. Zvládla roční kurz pro mechaniky i motorový výcvik a v roce 1938 získala licenci, bylo jí osmnáct let. Dcera Belgičanky a českého sládka létala na letištích poblíž Bruselu. První hodiny trávila pod křídly belgického cvičného dvouplošníku. K oblakům se vydávala i v československých Aviích. Když si osvojila techniku pilotáže, začala zkoušet i akrobacii. Před válkou zamířila do Prahy, kde na ni čekalo osudové setkání. V kbelském aeroklubu potkala životní lásku, svého Vendu, tedy pilota Václava Jíchu. Mladí letci se zasnoubili, do šťastné lásky ale krutě zasáhla válka. Julinka musela do německého pracovního tábora. Její Václav zamířil do Francie a odtud do britského královského letectva, patřil k nejlepším pilotům. Své Julinky se ale nedočkal. Ironií osudu zahynul na konci války jako pasažér při nehodě dopravního letounu ve Skotsku, když stroj ve sněhové vánici narazil do kopce.

Pokud vás zajímá další osud této báječné ženy, která ovládala létající stroje v Evropě i USA, přijďte se podívat na prosincovou předpremiéru dokumentu: „Setkání v nebi.“ Klub historie letectví ji uvede na své poslední letošní přednášce v konferenčním sále Muzea Jindřichohradecka v pátek 11. prosince 2009 od 18 hodin. (A. Hazuka, KHL)

PS: Všem příznivcům letectví musíme oznámit smutnou zprávu. Paní Juliette „Julinka“ Lišková se vydala v sobotu 23. ledna 2010 do aviatického nebe za svojí celoživotní láskou Václavem Jíchou. Čest její památce!

Vzpomínka: Pan fotograf Ladislav Sitenský: „Nebojte se fotit v protisvětle“

Je to již pěkná řádka let, kdy jsem měl možnost poprvé se osobně setkat s Ladislavem Sitenským, pro fandy letectví naším bezesporu nejznámějším válečným fotografem. Byl rok 1987, doba, která našim válečným letcům ještě zrovna moc nepřála. Byli to skromní muži zbaveni svých slušivých modrých uniforem, které i přes své skutečné zásluhy o vlast režim cíleně opomíjel.

První setkání: Získat důvěru těchto mužů bylo vzácností. Za tuto poctu jsem vděčný především Karlu Šedovi, jedné z čs. legend bitvy o Británii, který mě vzal první středu v dubnu do pivnice Plzeňský dvůr na pražské Letné, kde již čekalo asi deset jeho bývalých spolubojovníků. Na pravidelné neoficiální schůzce někdejších RAFáků se tehdy sešli stíhači František Fajtl, Josef Vopálecký, Antonín Vendl, Miroslav Jiroudek, Zdeněk Bachůrek, Stanislav Hlučka, Antonín Štanc a bombardovací letci Alois Šiška, Zdeněk Procházka, Jaroslav Hofrichter, Imrich Lom, Ladislav Snídal a další. Měl jsem štěstí, tehdy tam po delší době přišel i Ladislav Sitenský, který přes svůj věk stále někde cestoval. Rád a často jsem všem naslouchal a po pár měsících jsem se stal trvalou součástí těchto kamarádů od luftu.

Řadu letců jsem navštěvoval doma a díky tomu jsem měl možnost poprvé se dotknout několika překrásných snímků Ladislava Sitenského. Byly to chvíle, na které se nezapomíná. Právě Láďa Sitenský někdy na podzim 1988 sehnal kopii trezorového filmu „Nebeští jezdci“, který se pak neoficiálně promítal pro okruh vyvolených v jednom z malých a StB nehlídaných salonků Paláce kultury v Praze. Pro mě to bylo zcela neuvěřitelné. Sedět v jedné řadě mezi muži, kteří prožili na vlastní kůži období II. světové války a kteří se i s odstupem více než čtyřiceti pěti let opět „posadili“ do kokpitů svých strojů a odlétali během filmu nejeden vzdušný souboj. Jak s oblibou Ladislav Sitenský uváděl, připadal si jako „pouhý pozorovatel událostí“. Díky rozhodnutí vrchního velitele čs. letectva ve Velké Británii generála Karla Janouška, který ho pověřil dokumentační prací, udělal pro naši vlast nejspíše více, než by dokázal jako operační pilot. Nikdy bojově nelétal, ale především jeho zásluhou zůstaly na stovkách až tisících černobílých fotografií navždy žít desítky a desítky aviatiků, kterým nebylo dopřáno dočkat se vítězného návratu do své osvobozené vlasti.

Několik vět o Ladislavu Sitenském: Narodil se 7. 8. 1919. V srpnu 1939 odjel legálně do Paříže, kde byl zaměstnán v konstrukční kanceláři architekta Peretta. V listopadu vstoupil v jihofrancouzském Agde do čs. brané moci a byl zařazen k 1. pěšímu, poté 2. pěšímu pluku a nakonec byl počátkem června 1940 přemístěn k letecké skupině. Po kapitulaci Francie odplul do Anglie. Byl přijat do aktivních záloh britského Královského letectva (RAF VR), přidělen k pozemnímu personálu 312. čs. stíhací perutě a později oficiálně jmenován fotografem. Od listopadu 1942 působil na Inspektorátu čs. letectva v Londýně jako technický tlumočník a fotograf, dále u Čs. depotu v St. Athanu, poté dočasně jako fotograf u 311. a 312. čs. perutě. Spolupracoval na vzniku několika filmových dokumentů o našich letcích u operačních jednotek. Od února 1945 byl přemístěn na frontu k Čs. obrněné brigádě u strategicky významného francouzského přístavu Dunkerque. Do osvobozené vlasti se vrátil v srpnu 1945.

Po listopadu 1989 byl plně rehabilitován a postupně povýšen až do hodnosti plukovníka. Byl autorem řady fotografických výstav a knih, např. Z válečného deníku, Stíhači, Na nebi a v pekle a mnoha dalších.

Výstava v Jindřichově Hradci: Když jsem končil v říjnu 1989 Karlovu univerzitu v Praze, netušil jsem, že státní převrat přijde již o měsíc později. Změna politického systému byla velice důležitá. Naši váleční letci už nepatřili mezi odstrčené a zapomenuté osoby, mluvilo se o nich, lidé byli zvědaví. Válečný veterán Sitenský „oprášil“ své negativy a jeho snímky začaly plnit noviny, časopisy, knihy, ale i galerie v Praze. V roce 1994 jsme se proto rozhodli uspořádat ve spolupráci Klubu historie letectví a jindřichohradeckého muzea výstavu válečných fotografií L. Sitenského. Vyrazil jsem do Prahy, dojel do Londýnské ulice a u výborného koláče a kávy vytvořené zlatýma rukama paní Paulette Sitenské jsme jednali o výstavě. Tento vždy příjemný, leč rázný muž, byl neoblomný, že své fotky mimo Prahu nepůjčí. Jenže podle hesla: „Za vším hledej ženu“ jsem ho nakonec, s výraznou pomocí jeho krásné a se stále znatelným jemným francouzským akcentem hovořící paní Paulette, přemluvil. Nevím to stoprocentně, ale myslím si, že výstavy v Jindřichově Hradci a posléze v Třeboni byly jeho prvními velkými mimopražskými.

Pan Sitenský přijel obhlédnout naše výstavní prostory v kapli sv. Víta, pak začal shánět architekta na vytvoření scénáře. Jenže nadšení lidí a ochota pracovat rukama je více než armáda teoretiků. To, co v Praze instalovali více než tři týdny, jsme s kamarády z klubu a za výrazného přispění mých kolegů z muzea dokázali udělat za dva dny a jednu noc. Ani tak zkušený autor výstav Ladislav Sitenský tomu nechtěl věřit! Odměnou nám pak byla dvouhodinová beseda, během které nám tento špičkový fotograf dokázal, že je také vynikajícím vypravěčem. A jeho radu „Nebojte se fotit v protisvětle“, uplatňuji v praxi doteď.

Od roku 1994 jsme si s manželi Sitenskými pravidelně posílali novoroční fotografická přání, a když jsem měl možnost, čas od času jsem byl hostem v jejich bytě. Náš vztah bych, snad trochu neskromně, charakterizoval jako dlouhotrvající přátelství. Měl jsem tu čest se tak stát obdarovaným řadou fotografických knih s válečnou či krajinářskou tématikou, které zdobí věnování a podpisy autora. Když mi jednou věnoval své čtyři velkoformátové aviatické fotografie s popisem, říkal mi: „Ty fotky zatím neprodávej. Až jednou umřu, budeš hodně bohatej!“

Ladislav Sitenský zemřel v neděli 15. listopadu 2009. V tu chvíli mi došlo, že měl pravdu. Opravdu bohatý jsem. Tady však vůbec nejde o peníze. Bohatství je v tom, že jsem měl možnost a tu Velkou čest osobně poznat takového člověka, jakým Pan fotograf Ladislav Sitenský skutečně byl. Jeho pohřeb se uskuteční ve středu 25. listopadu 2009 od 12 hodin ve strašnickém krematoriu v Praze. Čest jeho památce! (V. Burian, KHL)

Letecká archeologie v praxi (pátek 6. listopadu 2009, 18 hodin)

Velice zajímavou a fotografickou prezentací zpestřenou přednášku „Letecká archeologie v praxi“ o výzkumech sestřelených a havarovaných letadlech z období 1939 – 1945 na jihu Protektorátu Čechy a Morava, ale také o haváriích vojenských armádních letounů z období poválečného, to vše okořeněné představením nálezů německé bojové válečné techniky, si pro příznivce Klubu historie letectví (dále KHL) připravili do konferenčního sálu Muzea Jindřichohradecka v pátek 6. listopadu 2009 Vladimír Kos a Jan Fanta z Třeboně, členové KHL.

Během téměř dvou hodin se posluchači dozvěděli řadu zajímavostí například o sestřelech stíhacích letounů Messerschmitt Bf-109 G-6 během bitvy nad Jindřichohradeckem 24. srpna 1944 u Stříbce a Kunžaku či Focke Wulfu Fw-190 A-8 u Pervence, ze kterých vlastní ve svých sbírkách KHL řadu dobových artefaktů. Jen asi málo kdo znal historii německé vojenské střelnice u Lišova, kterou používala střemhlavá bombardovací výcviková skupina SG 102 pro odhazování cvičných betonových bomb ze strojů Junkers Ju-87 Štuka a později Focke Wulf Fw-190. K okolí této lokality se vážou fotografiemi doložené příběhy havárií dvou Ju-87 a jednoho Fw-190, kdy jeden ze strojů doslova projel při nouzovém přistání vraty stodoly až do dvora objektu, ale jeho křídla zůstala „opřená“ o čelní stěnu baráku. Z pozemní bojové techniky šlo především o nálezy v místech, kde na jindřichohradecku zanechal v květnu 1945 oddíl sch. Pz. Abt 503 německých těžkých tanků typu Královský Tygr několik strojů zničených či bez pohonných hmot.

Z poválečné historie zazněla řada informací o lehčích haváriích, avšak i tragických osudech několika vojenských leteckých osádek na strojích MiG-15, 17 a 19. Všechny tyto typy jsou alespoň ve fragmentech zastoupeny v Leteckém muzeu v Deštné, jehož dominantním exponátem je cvičný dvoumístný stíhací stroj MiG-15 bis zapůjčený ze sbírek Petra Pokorného z České Olešné.

Hlavním tématem přednášky bylo představení historie nálezu motoru DB 605D z letounu Bf-109 G-10/U-4 nedaleko vesnice Kolný a jeho cesty do aviatického muzea v Deštné. Zároveň došlo k ukázce řady zajímavých fragmentů nalezených na zmíněné lokalitě, kde KHL provedl zhruba před rokem rozsáhlý zjišťovací výzkum. Jak posluchačům přiblížil Vladimír Kos „jednalo se o stroj od německé JG 77, elitní německé stíhací eskadry, která v letech 1943 – 1944 bránila ropná pole kolem rumunské Ploešti a má na svědomí všechny sestřelené americké bombardéry v tomto prostoru. Po ztrátě Rumunska byla převelena k obraně Říše a v závěru války na jaře 1945 operovala z prostějovského, později skutečského letiště. Eskadře velel major Erich Leie, německé eso se 118 sestřely, který zahynul 7. března 1945. Zmíněný stroj od Kolného pilotoval ogefr. (četař) Weber, který odstartoval 22. března 1945 z letiště v Prostějově bombardovat ruskou frontu na čs. pomezí. Po zásahu flakem (protileteckou obranou ) protivníka, ztratil na zpáteční cestě orientaci a dostal se až na Českobudějovicko do prostoru mezi Ševětínem a Velechvínem, kde opustil letoun na padáku a ač zraněn, dokázal vyhledat pomoc u místního hajného pana Jungwirta. Válku pravděpodobně přežil v nemocnici a po jeho případném poválečném osudu stále pátrám.“, dodal v závěru V. Kos. Motor a vrtulový reduktor letounu byly vyzvednuty v roce 1985 z hloubky 7 metrů nadšenci z Kolnýho a Chotýčan a následně až do dnešních dnů zachráněny rodinou pana Dvořáka před sešrotováním.

Přednáška pokračovala velice zajímavou diskusí, které se zúčastnili také starosta města J. Hradec Karel Matoušek a starosta Dačic Rudolf Hájek, kteří patří k pravidelným účastníkům akcí pořádaných KHL. Členové Klubu historie letectví J. Hradec zároveň představili své nejnovější přírůstky do sbírek, fragmenty z amerického stíhacího letounu Mustang P-51 a kopie válečných plakátů s aviatickou tématikou přivezených koncem října 2009 z Anglie. (VlB)

Z J. Hradce na setkání čs. válečných veteránů v Anglii (Brookwood, neděle 25. října 2009, 13 – 15 hodin)

U příležitosti státního svátku České republiky 28. října se na anglickem hřbitově jihozápadně od Londýna v Brookwoodu uskutečnil v neděli 25. října 2009 pietní akt za účasti čs. veteránů II. světové války žijících v Anglii, jejich rodinných příslušníků a zástupců České a Slovenské ambasády. Krátce po 13 hodině byla nejprve do země uložena v civilní sekci hřbitova po bok svého manžela urna s ostatky major Jiřiny Tonderové, čs. válečné příslušnice Ženského sboru pomocných služeb WAAF v rámci britského Královského letectva RAF. Paní Tonderová byla ženou čs. stíhače Ivo Tondera, který byl sestřelen nad okupovanou Evropou, zajat hitlerovci a následně vězněn v několika zajateckých táborech. Zúčastnil se také tzv. Velkého uteku z tábora Stalag Luft III.koncem března 1944, byl opět zajat a vězněn až do sklonku války. Ivo Tonder se vrátil do osvobozené vlasti, avšak jeho i s rodinou vyhnal do nové emigrace únorový komunisticky puč roku 1948. „Jejich rodina utíkala pres Šumavu, ale převaděč byl nejspíše konfident STB a vlákal je cíleně do pasti. Následovaly jejich neuvěřitelné útrapy, včetně odebráni děti, věznění, náročného útěku manželů Tonderových do zahraničí a několikaleté čekání na vydání svých potomků k sobe do Anglie.“, vzpomněla na své přátele Hana Ludikarová, žijící v Northwoodu, vdova po generálu Marcelu Ludikarovi, válečném letci 311. bombardovací perutě.

Ve 13.30 hodin se účastnici akce přesunuli do vojenské části hřbitova, která je největší čs. vojenskou válečnou sekcí ve Velké Británii, kde proběhl pietní akt u příležitosti blížícího se státního svátku České republiky. V úvodu byly položeny věnce a květiny u centrálního monumentu se symbolem původní československé statnosti, dvojocasým lvem. Za slovenskou ambasádu promluvil generál major Jozef Dunaj, přidělenec obrany SR ve Velké Británii, poté jednatel Svazu letců svobodného Československa žijících na území britských ostrovů, válečný letec slavné „třistajedenáctky“ plukovník Arnošt Polák. Mezi účastníky akce byl také plukovník Rudolf Čapek, jeden z posledních žijících válečných výsadkářů, pokračovatelů odkazu atentátníků na říšského protektora R. Heydricha, parašutistů Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka. Mimo řady rodinných příslušníků z řad letců, jejich dětí, vnuků, manželek a vdov do Brookwoodu zavítala i malá skupina z České republiky, tři mladí nadšenci aviatiky z Liberce a z J. Hradce Vladislav Burian. Ten se tak po dvou letech vrátil do míst, kde vznikla část filmového dokumentu Klubu historie letectví (dále KHL) pro Objektiv České televize „Za hroby se lvy“. V současné době je členy KHL dokončována stejnojmenná kniha o svých třinácti zahraničních expedicích dokumentujících osudy čs. válečných letců z let 1939 – 1945.

V závěru pietního aktu pronesl velice zajímavý až alarmující názor týkající se čs. válečných letců přidělenec obrany ČR ve Velké Británii plukovník Robert Wágner, „Troufam si říct, ze Angličané si daleko více váži našich lidí, kteří položili za nás život, aby nám umožnili svobodně žít, než lidé u nás doma v České republice“. S touto myšlenkou nezbývá než se ztotožnit či se nad ní přinejmenším zamyslet.

PS: Za možnost navštívit Brookwood a zúčastnit se zmíněného pietního aktu patří můj velký dík paní Haně Ludikarové z anglického Northwoodu a paní Věře Doležalové z J. Hradce, vdově po navigátorovi „třistajedenáctky“ plk. Jiřím Doležalovi. (V. Burian, KHL)

XVI. setkání čs. válečných letců v Jindřichově Hradci /a Deštné/ (sobota 29. srpna 2009, 10 – 17 hodin)

Když poprvé přijali 24. srpna 1994 čs. váleční letci pozvání jindřichohradeckého Klubu historie letectví k návštěvě města nad Vajgarem, nikdo z organizátorů netušil, že zde budou mít tu čest své přátele ve slušivých modrých uniformách přivítat v roce 2009 již po šestnácté. „Setkání čs. válečných letců“ se zde stalo tradicí, která postupně našla podporu u vedení města J. Hradec, místního vojenského útvaru, Muzea Jindřichohradecka, Aeroklubu J. Hradec a v posledních dvou letech i radnice v Deštné.

Letošní „Setkání“ se uskutečnilo v sobotu 29. srpna. Účastnící akce z celé České republiky nejprve zavítali do Deštné, kde v 10 hodin navštívili aviatické muzeum expozičně vytvořené Klubem historie letectví (dále KHL). Po přivítání starostkou města Vilmou Szutovou, vedoucím kanceláře hejtmana JČ Ing. Stanislavem Mrvkou a předsedou KHL Mgr. Vladislavem Burianem byla hostům představena rozšířená expozice muzea, včetně promítnutí tří dokumentů o zahraničních expedicích KHL „Za hroby se lvy“. Součástí úvodního ceremoniálu bylo předání čestných plaket Sdružení čs. zahraničních letců 1939 – 1945. První obdržel Ladislav Zima z Kroměříže, syn rodáka z J. Hradce a jediného válečného pilota z města nad Vajgarem plk. Rudolfa Zimy, druhou pak člen KHL Zdeněk Krupička, bývalý sportovní pilot a jeden z hlavních tvůrců Leteckého muzea v Deštné. Plakety obdrželi z rukou válečných aviatiků devadesátiletého gen. Miroslava Štandery z Plzně, plk. Emila Bočka z Brna a plk. Aloise Dubce z Luhačovic. Odpolední část programu byla zahájena ve 13 hodin položením kytic u Památníku letců na nábřeží Ladislava Stehny v J. Hradci, kde přítomné v úvodu pietního aktu přivítal starosta Ing. Karel Matoušek. Za „Sdružení“ promluvil plk. Emil Boček a za Čs. obec legionářskou, pobočku J. Hradec bratra Stanislava Berana, kpt.v.z. Karel Ludvík. Jelikož je každoročně akce pořádána u příležitosti bitvy nad Jindřichohradeckem z roku 1944, od které 24. srpna uplynulo 65 let, s událostmi tohoto jednoho z největších válečných leteckých střetnutí mezi americkou USAAF a německou Luftwaffe nad Protektorátem Čechy a Morava přítomné seznámil Mgr. Burian. Pietní akt, jehož důstojný průběh zabezpečili vojáci 44. lehkého motorizovaného praporu v J. Hradci, zakončila minuta ticha, česká státní hymna a v samotném závěru pak zdravice skupinovým průletem tří strojů místního Aeroklubu. Ve 14 hodin se hosté akce přesunuli na vojenské cvičiště, kde nastal čas na vzpomínání na doby dávno minulé. Společná fotografie pak byla příslibem „XVII. setkání“ v závěru srpna roku 2010.

V závěru patří poděkování níže uvedeným členům KHL a jejich přátelům, kteří se zasloužili o přípravu a zdárný chod „Setkání“. Jsou to: Jiří Růžička, Vladimír Vondrka, Radek Novák, Vladislav Burian, Zdeněk Krupička, Michael a Hana Šafránkovi, Jaroslav Hrůša, Karel Ludvík, Miroslav Homola, Dan Branda, Jaroslav Novák, Vladimír Volf, Zdeněk Bok, Dana Šiponová, Stanislav Červenka, Jiří Beneš, manželé Housarovi, Pavel Masař, Petr Mrázek a Vlastimil Pecka. Dále děkujeme řadě sponzorů, bez jejichž nezištné pomoci bychom dokázali celou akci jen stěží realizovat. (VlB)

Odhalení pamětní desky v Novosedlech nad Nežárkou leteci 311. čs. bombardovací perutě RAF pplk. Václavu Žateckému a požehnání pitení místnosti v Leteckém muzeu v Deštné českobudějovickým biskupem Jiřím Paďourem. (sobota 27., 10.15 hodin, a neděle 28. června 2009, 10.30 hodin)

Během sobotního a nedělního dopoledne 27. a 28. června se naskytla příznivcům historie letectví jedinečná příležitost návratu do více než šedesát let zpět do dávné minulosti. U obou akcí stáli jako spolupořadatelé aviatické části programu členové Klubu historie letectví (dále KHL) v J. Hradci.

Nejprve byla v rámci oslav 650. výročí nejstarší písemné zprávy a Setkání rodáků Novosedel nad Nežárkou odhalena na budově tamního obecního úřadu pamětní deska pplk. Václavu Žateckému, který se v obci narodil 5. prosince 1902. Jeho životní příběh byl na dlouhá desetiletí zapomenut. Členům KHL se podařilo sestavit mozaiku jeho životního příběhu.

V. Žatecký se vyučil strojním zámečníkem, v roce 1927 odešel do zahraničí, kde pracoval především ve Francii, Španělsku a Maroku. Po vypuknutí 2. světové války vystoupil do řad čs. zahraniční armády. Jeho příběh aviatika začíná u 311. čs. bombardovací perutě RAF, kdy je nejprve zařazen jako letecký mechanik, posléze prošel výcvikem palubního inženýra – střelce a účastní se hlídkových letců nad Severním mořem ve čtyřmotorových strojích typu B-24 Liberator. Po návratu do osvobozené vlasti odešel z armády a pracoval v civilním sektoru. Z dodnes neobjasněných důvodů byl Václav Žatecký zavlečen do vykonstruovaného procesu spolu s Jiřím Vovsem a Miloslavem Jebavým, se kterými se znal z Maroka. Byl zatčen 15. července 1949 a souzen v jednom prvních demonstrativních procesů. Byl na pět let zbaven občanských práv, přišel o třetinu svého majetku a byl nucen zaplatit vysokou finanční pokutu. Jak prokázal historik Libor Svoboda, Žatecký se pokusil celkem o dva útěky. Prvý, směrovaný do Německa, byl předem prozrazen. Následovalo navýšení trestu a další útrapy. V roce 1954 se mu z věznice v Bytízu útěk povedl. Schovával se u příbuzných, ale po čase byl opět chycen a uvězněn. Počátkem 60. let odmítl podmínečné propuštění s tím, že byl vezněn neprávem. Propuštěn byl až v říjnu 1964. Poté pracoval a žil v Podbořanech u Loun a Praze. Zemřel 23. ledna 1981. Dle svého přání byly jeho ostatky uloženy do hrobu v rodných Novosedlech nad Nežárkou. Pamětní deska na budově obecního úřadu tak bude připomínat osudy jednoho zapomenutého novosedelského rodáka a aviatika, který díky politickému procesu strávil ve věznicích nejvíce let ze všech válečných letců.

Na neděli 28. června připravil Městský úřad v Deštné s KHL slavnostní požehnání Pietní místnosti v tamním Leteckém muzeu. Jedná se o prostory, které díky prstím přivezeným členy KHL z evropských hrobů našich aviatiků ze svých expedic připomíná osudy více než 530 čs. válečných letců, kteří zahynuli na bojištích 2. světové války. Tohoto vyznaného církevního obřadu se osobně ujal českobudějovický biskup Jiří Paďour, který zde nejen zasvěceně prohovořil o osobních zážitcích ze setkání s muži ve slušivých modrých uniformách, ale také popřál zdar chodu této letecké expozice vytvořené členy jindřichohradeckého Klubu historie letectví.

V závaru pak pořadatelé akce poděkovali veřejnosti za neutuchající zájem o toto muzeum. Vždyť jen za necelé tři měsíce expozici navštívilo zhruba dva tisíce návštěvníků! Zařadilo se tak mezi přední muzea svého druhu v České republice a díky řadě unikátních exponátů vyhledávaným leteckými odborníky dokonce i ze zahraničí. (VlB)

Letci z Jindřichohradecka na bojištích 2. světové války (pátek 29. května 2009, 18 hodin)

Poslední z přednášek prvého pololetí 2009 pořádaných KHL J. Hradec připravil u příležitosti 64. výročí ukončení 2. světové války v Evropě Vladislav Burian z jindřichohradeckého Klubu historie letectví. Tématicky se zaměřil na představení nejen nejznámějších základen britského královského letectva (RAF) ve Velké Británii z let 1940 – 1945, ale především na přiblížení osudů aviatických osobností úzce se dotýkajících zdejšího regionu.

I když na rozdíl od řady ostatních města v České republice má J. Hradec jediného rodáka, který se aktivně zapojil do vzdušných bojů na západní či východní frontě v letech 1940 – 1945, je osud stíhacího pilota Rudolfa Zimy (6. 3. 1904 – 11. 6. 1972) spjatý s bitvou o Francii, bitvou o Británii a výcvikovými středisky v Anglii a Kanadě. Dalším ze zdejších regionálních rodáků byl Jan Plzák, který se narodil v Suchdole nad Lužnicí (3. 4. 1914 – 9. 2. 1998). Ze svých vzpomínek sestavil poutavou autobiografickou knihu „Létal jsem u Třistajedenáctky“, kterou vydal vlastním nákladem rok před svým úmrtím. Pouze nedaleko za hranicemi našeho bývalého okresu v Bořetíně u Mnichu se narodil Bohuslav Mráz (10. 12. 1920 – 7. 10. 1944), jeden z nemladších stíhacích pilotů 312. čs. perutě a 1. zvolenského pluku v SSSR. Zahynul nedaleko obce Krahule během Slovenského národního povstání. Obdobně v Sovětském svazu působil rodák z Popelína Ludvík Budín (20. 8. 1892 – 1. 2. 1956), který byl velitelem výcvikového střediska v Porembě a poté působil u operační jednotky během Ostravské operace. Jeho osobnost připomíná pamětní deska umístěná ve stínu tují v Popelíně. Dlouhá léta opomíjeným aviatikem našeho regionu byl rodák z Dačic Karel A. Pospíchal (23.3.1913 – 7.7.2006), pilot 311. bombardovací squadrobny, který 29.4.1945 přežil při havárii B-24 Liberatoru po blíž základny RAF Tain svojí smrt. Jeho osobu připomíná pamětní deska odhalená v červenci 2007 na rodném domě v Dačicích. Posledním rodilým regionálním válečným aviatikem je Václav Žatecký (5. 12. 1902 – 23. 1. 1981) z Novosedel nad Nežárkou. Původně mechanik u 311. čs. bombardovací perutě RAF, později operační letec téže jednotky. Po únoru 1948 byl zavlečen do vykonstruovaného politického procesu a následně si od roku 1949 odpykal v nejtěžších věznicích v Československu celkem 16 let! Je velice dobře, že obec Novosedly nad Nežárkou na svého rodáka nezapomněla a na sobotu 27. června 2009 připravila spolu s Klubem historie letectví J. Hradec a Jihočeským krajem v 11 hodin slavnostní odhalení pamětní desky na budově obecního úřadu tomuto historií neprávem zapomenutému odbojáři.

Další na přednášce z představených válečných letců se sice narodili v jiných regionech, ale jejich osudy jsou úzce spjaty s Jindřichohradeckem. Byl jím Vilém Göth (22. 4. 1915 – 25. 10. 1940), který žil řadu let před válkou v Dačicích. Zahynul jako stíhací pilot u britské 501. perutě v období bitvy o Británii. Jeho osud připomíná nejen pamětní deska odhalená 31. 7. 1947 v Dačicích (nyní Göthova ulice), ale také jméno odlité do bronzové desky na náměstí na památníku dačických obětí II. světové války. K městu Deštná se váží osudy dvou válečných letců, kteří zde před válkou často navštěvovali své blízké příbuzné. Byl jím Josef Kloboučník (10. 3. 1911 – 23. 10. 1941), stíhací pilot 312., 96. a 68. perutě, v řadách posledně jmenované jednotky zahynul během návratu z nočního operačního letu. Hugo Dostál (3.4.1919 – 15.7.1942) byl bombardovacím pilotem 311. perutě, který se stal nositelem vysokého britského vyznamenání DFM. Zahynul s celou svojí osádkou nad Biskajským zálivem. Ač se narodil v Praze, své mládí František Kranda (17. 9. 1913 – 3. 10. 1944) prožil v Klenově. Zahynul jako příslušník „třistajedenáctky“ nad Severním mořem. Slavným ženichem ve Studené byl Jan Klán (22. 1. 1911 – 10. 12. 1986), který si krátce po válce vzal nejmladší dceru spisovatelky Vlasty Javořické (Zezulkové) Vendulu. Jan byl jedním z čs. leteckých es bitvy o Francii, účastnil se bojů nad Anglií, byl jedním z hlavních velitelů našeho letectva v SSSR v letech 1944/1945. Po roce 1948 spolu s rodinou emigroval, dlouhá léta působil jako zástupce firmy Piper v USA, kde také zemřel.

Ač byl rodákem z Horní Cerekve, část svého mládí prožil Jan Pernikář (11. 1. 1903 – 21. 11. 1976) v Třeboni. Jednalo se nejen o významného předválečného a válečného letce ze západní i východní fronty, ale také významnou osobnost poválečné čs. aviatiky. Posledním na přednášce představeným válečným letcem byl rodák z Brna Vladimír Cupák (4. 7. 1912 – 29. 9. 1993), který své stáří trávil především v milované Vícemili na Jindřichohradecku. Poté co ovdověl se znovu oženil a se svojí chotí Janou bydlel až do svého skonu v J. Hradci. (VlB)

Pilot a mistr kresleného humoru Plk. Miloslav Martenek (pátek 24. dubna 2009, 18 hodin)

V pátek 24. dubna se v konferenčním sále Muzea Jindřichohradecka uskutečnila další z cyklu přednášek a besed pořádaných Klubem historie letectví v J. Hradci, který si tentokrát přizval hosta z nedalekých Českých Budějovic. Byl jím plukovník letectva Miloslav Martenek, který je fandům aviatiky znám nejen jako výborný vojenský stíhací pilot v tehdejší Československé lidové armádě, ale zároveň jako uznávaný humorista s mezinárodním věhlasem.

Mám tu čest Slávka znát už dlouhou řadu let. Naposledy jsme se sice viděli v roce 1997 během „III. setkání čs. válečných letců v J. Hradci“, kdy se jako čestný host a kamarád kolegů z místního Aeroklubu zúčastnil zdejšího leteckého dne, poté až s odstupem téměř dvanácti let během přípravy zmíněné besedy „Pilot a mistr kresleného humoru Plk. Miloslav Martenek“.

Slávek byl nejen výborný vojenský stíhací pilot budějovického leteckého pluku, ale také díky svým bohatým zkušenostem v letech 1979 – 1983 velitelem letky Střední letecké školy v lybijském Tripolisu. Jako instruktor naučil létat řadu mladých zahraničních pilotů, včetně několika dívek. V Čechách i v zahraničí se věnoval svému druhému „řemeslu“, kresliče humoristy. Kdo by neznal jeho často až lechtivé obrázky z běžného i aviatického života! Když přesedlal z proudových vojenských letounů na menší především sportovní vrtulové, jeho bohatý život začal být okysličován novými zážitky a poznatky. O tom přesvědčil více než čtyři desítky posluchačů, kteří téměř dvě a půl hodiny spolu se Slávkem Martenkem prožívali zážitky vážné i nevážné. Časté výbuchy neutuchajícího smíchu byly jasným důkazem jeho pestrobarevného života i mistrovského přednesu.

Když jsem začal psát tento text došlo mi, že zde chybí osobní vzpomínka M. Martenka. Proto jsem ho požádal o stručné shrnutí jeho pohledu na život. Myslím si, že následující text vyjadřuje vše.

„Lze považovat za štěstí, pokud člověk může profesně dělat v životě to co má rád a co ho těší. Dá se říci, že mně se to zdařilo a vážím si toho. Ne vždy bylo vše jednoduché a lehké, což je možné pro profesi pilota nadzvukových letadel považovat za příznačné. Je fakt, že nepracujete vždy sám, ale s týmem podobných nadšenců, kteří za vámi stojí a zajišťují vaší práci. Pokud se k tomu ještě dokážete dívat na život optimisticky a s nadhledem, je to úžasná deviza.

Třicet pět let jsem létal jako profesionál a výtvarnou práci a kreslení jsem měl jako koníčka a nyní se to otočilo a už dvacet let jsem se v této oblasti zprofesionalizoval a amatérské létání mi zůstalo jako koníček. Někteří přátelé říkají, že jsem vyměnil nebezpečné povolání za bezpečnější, ale to bych rád vyvrátil. Za své aktivní služby jsem sice byl nucen absolvovat katapultáž z letounu MiG 21 po vysazení motoru a to pouze s drobný zranění, ale při kreslení vtipů do různých časopisů a novin jsem si natloukl čumák daleko víc. Ale jako optimista se přikláním ke známému názoru, že pokud nejde o život, nejde o nic!“ (VlB)

Osudný rok 1938 – 1939 v Jindřichově Hradci (pátek 27. března 2009, 18 hodin)

V druhé polovině března si Česká republika připomněla smutné sedmdesáté výročí počátku okupace naší vlasti hitlerovským Německem. Právě tuto událost a období těsně předcházející i následující představil v pátek 27. března příznivcům Klubu historie letectví v J. Hradci historik Muzea Jindřichohradecka PaedDr. František Fürbach.

Prvním historickým mezníkem přednášky „Osudný rok 1938 – 1939 v Jindřichově Hradci“ byl potupný mnichovský diktát z konce září 1938, po kterém následoval zábor Sudet, vytvoření II. republiky, zvolení E. Háchy prezidentem a zejména 15. březen 1939, násilná okupace zbytku naší vlasti. Poslední událostí připomenutou v přednášce pak bylo 1. září 1939, datum zahájení 2. světové války. Během své více než dvouhodinové přednášky se autor zaměřil především na to, jak se události tohoto období promítly do života města a jeho obyvatel. „Důsledky Mnichova se bezprostředně dotkly i území politického okresu Jindřichův Hradec,“ připomněl dr. Fürbach, „jehož soudní okres Nová Bystřice byl celý připojen k Německu. Soudní okres J. Hradec byl roztržen na tři nesouvislé části… a samotné město Jindřichův Hradec bylo obklíčeno Německem a s ostatním územím okleštěné republiky bylo nyní spojeno pouze velmi úzkým koridorem na severovýchodě.“ Dále přítomné seznámil se změnami ve vedení města, kde dosavadního starostu Ladislava Stehnu v lednu 1939 vystřídal Vilém Rösch. Velkou pozornost přednášející věnoval situaci po 15. březnu, kdy správu nad bývalým jindřichohradeckým okresem převzala německá správa v čele s vrchním zemským radou Mayer-Falkem a v důsledku toho nastala velmi obtížná práce městského zastupitelstva, snažícího se zmírnit důsledky okupace pro české obyvatele. Přednášku ukončil objasněním situace na začátku září 1939, kdy německá okupační moc zatkla některé představitele města v čele se starostou Vilémem Röschem a jeho náměstkem Stanislavem Beranem, předsedou České obce legionářské. Početná skupina Hradečáků tehdy byla uvězněna v koncentračním táboře Buchenwald, odkud se starosta Rösch již nevrátil. Městské zastupitelstvo bylo rozpuštěno a správu města převzali Němci.

Součástí přednášky bylo rovněž představení příležitostné výstavky k výše uvedeným událostem, kterou v konferenčním sále muzea připravil historik František Fürbach. (VlB)

Českoslovenští letci v letech 1940 – 1945 ve Velké Británii (pátek 27. února 2009, 18 hodin)

Poslední pátek v únoru se konferenčním sále Muzea jindřichohradecka uskutečnila přednáška Pavla Vančaty z Prahy nazvaná „Českoslovenští letci v letech 1940 – 1945 ve Velké Británii“, která zahájila celoroční cyklus akcí pořádaných Klubem historie letectví v J. Hradci.

Je velice dobře, že téma životních příběhů a často i tragických osudů našich válečných aviatiků nejsou dodnes lhostejné lidem nejrůznějších věkových kategorií. Důkazem toho byl zcela zaplněný přednáškový sál, kde návštěvníci akce se zaujetím poslouchali téměř dvouhodinové vyprávění osobních zážitků P. Vančaty ze setkání s řadou čs. veteránů vzdušných bojů nad Albionem, v čele s gen. Jiří Hartmanem, DFC, plk. Adolfem Zeleným, MBE či plk. Miloslavem Liškutínem, DFC, AFC. Detailně zpracované téma nabídlo souhrnný pohled na službu našich letců v britském královském letectvu RAF a i na další skupiny v kanadském královském letectvu RCAF. Kromě archivních pramenů autor čerpal ze svých cest po Velké Británii v letech 2003 – 2007. Jeho poslední výprava vedla k troskám cvičeného letounu Oxford od 311. bombardovací perutě, který havaroval ve skotských horách. Právě tato celodenní náročná pěší tůra vzbudila obdiv přítomných posluchačů, kteří se tak díky řadě fotografií mohli blíže seznámit s osudem osádky i ještě před pouhými pár lety velmi kvalitně dochovaným stavem fragmentů tohoto stroje. Během přednášky byly také představeny tři knihy z autorské dílny P. Vančaty: „Mechanikem RCAF“, „Klikař Roger“ a „RCAF bylo jejich osudem“. (VlB)

ROK 2008

Balóny nad Vajgarem (pátek 12. prosince 2008, 18 hodin)

Víte, kolik stojí horkovzdušný balón? Jak si na něj udělat pilotní výcvik, či kde si pro radost a poznání něčeho nového objednat vyhlídkový let? Všechny tyto otázky a řadu dalších zodpověděli pozorným posluchačům páteční více než dvouhodinové přednášky „Balóny nad Vajgarem“ zkušení aviatici Kamil Červený z Kardašovy Řečice a Tomáš Stejskal z Brna, mimo jiné pravidelní účastníci mistrovství České republiky i řady mezinárodních soutěží v této netradiční sportovní disciplíně. /foto 1 – vlevo balón pilotovaný T. Stajskalem, vpravo K. Červeným/

Díky mnoha zkušenostem i osobním zážitkům těchto dlouholetých kamarádů přítomní fandové aviatiky a skalní příznivci jindřichohradeckého Klubu historie letectví, v čele se starostou města Dačice Rudolfem Hájkem, navštívili vzdušný prostor nejen nad rybníkem Vajgar v J. Hradci, ale také další místa v České republice. „K našim nejoblíbenějším romantickým místům patří například start u zámku Červená Lhota či z náměstí v Telči, ale své kouzlo mají i města Tábor, Brno a řada dalších“ vzpomínal během promítání videodokumentů a fotografií K. Červený. /foto 2 – druhý zleva Tomáš Stejskal, třetí Kamil Červený a čtvrtý Kamil Červený ml./. Velice zajímavé bylo také vyprávění o mezinárodních zkušenostech obou vzduchoplavců, kteří poznali velice kvalitní zahraniční konkurenci na závodech v Litvě, na Mallorce, ale také v USA a Austrálii. Světovou špičku tvoří především Američané a Němci, ale za své dosažené výkony se nemusí stydět ani Češi. „Každý let je jiný a především, každý je pokaždé krásný. Určitě se však shodnu se všemi kolegy, že určitým vrcholem pro každého z nás jsou noční lety. Ty sice mají přísně vymezená pravidla a speciální bezpečnostní opatření, ale pohled z balónové gondoly na svítání slunce nad probouzející se krajinou je k nezaplacení!“ uzavřel své vyprávění pilot – instruktor T. Stejskal /druhý zleva/.(VlB)

Přednáška Kamil Červený a Tomáš Stejskal: „Balóny nad Vajgarem“

Napsal Vladislav Burian, tisk, přečteno 98166x


© 2008 KLUB HISTORIE LETECTVÍ | Všechna práva vyhrazena