Písemné materiály

Ohlédnutí za „Expedicí Andervenne 2011“

V pořadí již patnáctá zahraniční expedice pořádaná Klubem historie letectví v Jindřichově Hradci trvala „pouhých“ 225 hodin, což je zhruba 9 a ½ dne. Za tu dobu však naše skupina absolvovala autem trasu v délce více než 4600 kilometrů, zmapovala válečné lokality v Belgii, Lucembursku, Dánsku a především v Německu. Cílovým místem expedice bylo městečko Andervenne poblíž nizozemských hranic, úzce se ho dotýkají osudy šestičlenné osádky čs. letounu Wellington Mk.I od 311. bombardovací perutě RAF. Slavnostní start expedice proběhl ve čtvrtek 2. června 2011 v 17 hodin na náměstí Míru. Mezi sudičkami cesty byl starosta města Jindřichův Hradec Stanislav Mrvka a řada přátel a příznivců Klubu. Trasa nás vedla nejprve do dvou velkých německých muzeí, a to v Sinsheimu a Speyeru. Tam jsme byli tak říkajíc na zkušené a kvůli načerpání nových trendů při vytváření aviatických expozic. I když jsou obě tato gigantická muzea nesrovnatelně větší a navštěvovanější než-li naše Letecké muzeum v Deštné a nelze u nás tedy uplatnit vše, držíme se hesla, že každá dobrá rada je nad zlato! Mezi stovkami exponátů pochopitelně dominují dopravní „rakety“ Concorde a Tupolev Tu-144, ale také ruský raketoplán Buran, své se zde dozvědí i zájemci o automobilismus a mnohá jiná odvozená odvětví. Některé aranžerské nápady byly skutečně zajímavé. Určitě je obdobně našim kolegům z Německa dokážeme realizovat i u nás. Chce to jen dostatečně velké prostory a především potřebné finance… Další cesta nás vedla přes Trier na jih Lucemburska. Je to sice o malinký stát, ale s velice malebnou krajinou. Zde se autoru trasy naší expedice Karlu Maršíkovi podařilo z archivů dopátrat civilní hrob bývalého čs. válečného letce Otty Bauera. Byl nejprve vojákem 11. pěšího praporu Východního pod velením pplk. Karla Klapálka v severní Africe, po převelení do Velké Británie se stal letcem RAF (Královského letectva). Po návratu do osvobozeného Československa v roce 1945 se zde oženil a žil s rodinou až do srpnové okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Po této události se rodina rozhodla pro emigraci. Společně pak žili v Lucembursku a od roku 1976 v Mameru poblíž hlavního města tohoto nevelkého státu, kde je také od března 2003 pohřben. Z Lucemburska jsem se vydali do Belgie, do oblasti bojů ze závěru roku 1944 poblíž Boulogne. Navštívili jsme zde slavný památník Mardasson, připomínající 77 000 obětí amerických vojáků, padlých při zdejších bojových operacích. Velice milé a přátelské bylo setkání s našimi kolegy v bastognském Vojenském muzeu, kde nám svou expozici osobně představil předseda jejich klubu Jean-Pierre Bauwens. Jedná se tu povětšinou o kolové a pásové ocelové „mazlíčky“ z let 1939 až 2000. To jsme však ještě netušili, že hned následující den se potkáme z dalšími velice zajímavými a příjemnými lidmi. Když jsme dorazili 6. června dopoledne do německého Andervenne, byl běžný pondělí pracovní den. Vesnička byla skoro prázdná, pan starosta služebně mimo region. Ujala se nás bývalá místní paní učitelka, která pracuje pro tamní radnici. Především s její pomocí jsme postupně rozplétali záhadu tragického osudu čs. Wellingtonu KX-L, který se zřítil 15. září 1941 na jedno z polí poblíž této vesnice. Potkali jsme se s lidmi, kteří tuto událost pamatují jako malé děti a kterým později jejich rodiče popisovaly detaily tohoto válečného dramatu. Podařilo se nám tak na základě svědectví prokázat, že letoun byl sestřelen protivzdušnou obranou (flakem) již během letu nad přístav Hamburk a celá šestičlenná osádka zde zahynula. Jen popis této události by stačil na samostatný článek a jistě se objeví v 2. dílu naší knihy „ZA HROBY SE LVY“, která připravujeme na konec listopadu letošního roku. Terénní badatelská práce v Andervenne patřila k vrcholům naší letošní expedice. My jsme dále pokračovali do míst častých cílů útoků naší 311. bombardovací perutě, do strategicky významných měst a přístavů, jimiž byly Hamburk a Kiel. Odtud jsme se vydali dvě vybraná místa v Dánsku. Nejprve jsme měli naplánovanou kolegiální schůzku v Leteckém muzeu ve Skjerenu, kde je vystaveno zhruba 50 dánských a zahraničních letounů z období 1911 až 2000. Poté jsme pokračovali dál na sever až do lokality Lokken. Zde se nachází soustava německých betonových bunkrů, které měly zabránit případné spojenecké invazi do těchto míst. Bunkry zde zůstaly zachovány, ale postupně sjely z písčitého svahu až k samotnému moři. Ze severu Dánska jsme se od čtvrtka 9. června vraceli směrem k domovu. K přepravě jsme využili trajektu do německého Rostoku a pokračovali dál přes území bývalé NDR. Zde jsem nejprve navštívili bývalou základnu Vojenského výzkumného střediska v Peenemunde, které patřilo v letech 1939 až 1945 k nejmodernějším technologickým střediskům na světě. Byly zde testovány německé střely V1 a V2, ale i řada dalších vynálezů, které tenkrát určitým způsobem předběhly svou dobu. Vždyť kdo ze zájemců o vojenskou historii by neznal vedoucího výzkum von Brauna, který se stal v USA po válce průkopníkem dobývání vesmíru. Dalším místem našich kolegiálních schůzek bylo Letecké muzeum v Rechlinu. Tato expozice však dle našeho mínění nepatří k nejatraktivnějším. Nás však zajímala především z toho důvodu, že na zdejší základně Němci během války testovali kořistní stroje, včetně našeho Wellingtonu KX-T. Z Rechlinu jsme se v sobotu 1. června navečer vydali už přímo k domovu. Čekalo nás ještě asi sedm set kilometrů jízdy. Než uzavřu své velmi stručné vyprávění o letošní expedici, chtěl bych připomenout dvě důležité věci, které se této cesty týkají. Veškeré náklady s expedicí spojené jsme nesli jako účastníci zahraničního projektu sami, bez přispění sponzorů či města Jindřichův Hradec. Počet dnů expedice byl dán možností jednotlivých členů týmu uvolnit se ze zaměstnání. Myslím si, že jsme svými novými a historiografií zatím neznámými poznatky z Andervenne opět přispěli do mozaiky naší národní historie z období 2. světové války. A právě za to patří můj osobní dík vedoucího expedice kolegům: Vladimíru Vondrkovi, Zdeňku Krupičkovi, Miroslavu Homolovi, Karlu Maršíkovi, Vladimíru Běhalovi, Karlu Vlkovi a Michaelu Šafránkovi. (Vladislav Burian, KHL)

Vyšla kniha „ZA HROBY SE LVY z Jindřichova Hradce po kontinentální Evropě“ /článek z měsíčníku NEON/

Mnohaletá dokumentační expediční činnost členů Klubu historie letectví v J. Hradci na území Evropy dostává svojí knižní podobu. Jde o terénní týmovou práci, kterou do podoby publikace „ZA HROBY SE LVY z Jindřichova Hradce po kontinentální Evropě“ připravili Vladimír Vondrka, Vladislav Burian a Aleš Hazuka. Každý z nich měl svojí pasáž, kterou zpracoval. Úvodní část, připravená V. Vondrkou, představuje osudy jednotlivých čs. válečných letců na území států Evropy, kteří zde zahynuli. Poznáte tak příběhy našich aviatiků z Polska, Slovenska, Francie, Belgie, Nizozemska, Německa a Maďarska. Právě na objevení a zdokumentování jediného hrobu z Maďarska čekali členové Klubu mnoho let. „Za pomoc s nalezením patří můj dík Aleši Hazukovi, za pochopení a trpělivost především mé rodině“, řekl další autor knihy Vladislav Burian. „S kolegy jsme plánovali cestu do Maďarska řadu let, ale neměli jsme to s čím tématicky spojit, proto jsme tento stát pořád odkládali. Až letos v polovině srpna jsem odjel s rodinou na dovolenou do Budapešti. Je to nejen překrásné město, plné zajímavých památek, ale doufal jsem taky, že zde při troše štěstí najdu archivními prameny situovaný hrob F/O Osberta H. Zetlanda (pravým jménem Otto Jindřich Ziegler). Jenže tyto prameny se mýlí! Naštěstí se Alešovi podařilo z britských dokumentů zjistit, že se nejedná o hrob v hlavním městě Maďarska, ale o malý vesnický hřbitov severozápadně od Budapešti a tam jsem ho také skutečně navečer 20. srpna našel. Dalším překvapením bylo to, že je zde O. Zetland pohřbený ne jako Čech, ale jako Brit! Důvod je jednoduchý. Létal na pozici střelce se 104. britskou bombardovací perutí operující z jihu Itálie a jako člen jejich Wellingtonu spolu s dalšími čtyřmi členy osádky 5. května 1944 zahynul. Archivy opět uvádí omyl, že je všech pět letců pohřbeno v jednom hrobě. Není tomu tak! Osádka je pohřbena v jedné řadě vedle sebe, každý se svým náhrobkem. Troufám si také tvrdit, že není mnoho Čechů, kteří stanuli u hrobu O. Zetlanda, i proto jeho příběh v knize bude pomyslnou třešničkou na dortu“, upřesnil V. Burian. Právě on připravil do knihy příběhy z jednotlivých expedic Klubu, které představují život v autě na cestách o celkovém součtu ujetých 28 349 km, spaní pod širým nebem a jídlo z ešusů. V závěru knihy se objeví přepracované návrhy scénářů dvou televizních dokumentů z autorské dílny Aleše Hazuky, který představí témata „Za hroby se lvy“ a setkání Klubu s čs. – belgickou sportovní pilotkou Julinkou „Juliette“ Liškovou. Byla snoubenkou vynikajícího čs. leteckého akrobata a úspěšného válečného stíhacího pilota Václava Jíchy, DFC. Do svého úmrtí 23. ledna 2010 žila v belgickém Bruselu a do poslední chvíle vzpomínala na svoji celoživotní lásku Vendu Jíchu. Reportáž „Setkání v nebi“ byla v České televizi zařazena mezi nejlepší Objektivy roku 2009! Všechny texty v knize doplňuje bohatý soubor fotografií. Publikaci finančně podpořil Jihočeský kraj a bude k prodeji od 26. listopadu 2010. Jelikož bylo do knihy připraveno několik set stran materiálů, rozhodli se autoři publikaci rozdělit do dvou dílů. Druhý, „ZA HROBY SE LVY z Jindřichova Hradce po britských ostrovech“, by měl vyjít v průběhu následujícího roku, až Klub získá potřebný finanční obnos. Zde procestujete dalších více než čtyřicet 48 000 km. Zůstává jediná otázka. Proč „Za hroby se lvy“? „Protože naše vojenské válečné náhrobky po celé Evropě nesou jako centrální dominantní symbol znak s českým lvem“, vysvětlil autor hlavního názvu publikace Radek Novák z Klub historie letectví v J. Hradci. (S&B)

XVII. setkání čs. válečných (a poválečných) letců v J. Hradci /článek z měsíčníku NEON/

V sobotu 28. srpna 2010 se uskutečnilo již „XVII. setkání čs. válečných (a poválečných) letců v Jindřichově Hradci“ a to u příležitosti 66. výročí bitvy nad Jindřichohradeckem, jako součást akcí k 20. výročí založení Klubu historie letectví v J. Hradci. Na realizaci „Setkání“ s čs. legendami válečného a poválečného nebe se mimo hlavního pořadatele Klubu historie letectví (dále Klub) podílelo město J. Hradec, Muzeum Jindřichohradecka a 44. lehký motorizovaný prapor v J. Hradci za podpory místního Aeroklubu. Pozvání přijaly takové legendy, jako generál Miroslav Štandera z Plzně, účastník vzdušných bojů nad Francií a Velkou Británií, dále plk. Emil Boček z Brna, pplk. Alois Dubec z Luhačovic, pplk. Karel Zelený z Prahy, ale také pilot kosmonaut (náhradník) plk. Oldřich Pelčák a mnozí další. Akce byla zahájena v 10 hodin slavnostním odhalením pamětní desky na rodném domě plukovníka Rudolfa Zimy na náměstí Míru 7/I, který byl jediným válečným letcem z J. Hradce. Narodil se 6. března 1904, od roku 1926 byl vojenským pilotem. Jako stíhač bojoval nad Francií a Anglií, posléze se stal roku 1942 coby vynikající aviatik instruktorem našich mladých budoucích válečných letců v Kanadě. Po válce byl pilotním vojenským instruktorem v Prostějově a Olomouci, v roce 1950 byl díky politické perzekuci vyhozen z armády a umístěn do železáren. Zamřel 11. června 1972 v Prostějově, jeho ostatky jsou však uloženy v rodinném hrobě na městském hřbitově v jeho milovaném J. Hradci. V roce 1991 byl plně rehabilitován a in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka letectva. Pamětní desku odhalil generál Miroslav Štandera a syn R. Zimy, Ladislav Zima z Kroměříže. Návrh desky připravil Klub. „V loňském roce jsem měl tu čest spolupracovat s Obecním úřadem v Novosedelech nad Nežárkou, konkrétně s panem starostou Filipem Menclem, na návrhu pamětní desky pplk. Václavu Žateckému, tamnímu rodáku a letci 311. čs. bombardovací perutě RAF, která byla odhalena 27. června 2009. Již tehdy mě napadlo, a Klub tuto myšlenku podpořil, postupně odhalit chybějící pamětní desky všem válečným letcům z Jindřichohradecka a to podle jednotného vzoru. Naše hradecká plk. Zimovi tomu odpovídá. Určitě by bylo správné další udělat téměř zapomenutému pilotovi RAF z třistajedenáctky plk. Janu Plzákovi v jeho rodném Suchdole nad Lužnicí“, připomněl předseda Klubu historie letectví Vladislav Burian. Program „Setkání“ pokračoval v kostele sv. Jana Křtitele v J. Hradci, kde se uskutečnil slavnostní koncert. V podání žesťového souboru Trumpet Tune zazněla vážná hudba i řada evergreenů, které doprovázely naše letce po bojištích 2. světové války. Ve 12 hodin se u Památníku letů na nábřeží Ladislava Stehny uskutečnil pietní akt za zesnulé čs. a spojenecké válečné aviatiky, který uzavřel průlet Moravy L 200 z místního Aeroklubu. Setkání bylo zakončeno návštěvou vojenského cvičiště hosty akce. Tak za rok v Jindřichově Hradci opět na shledanou! (S&B)

NÁLEZY AMERICKÝCH LETECKÝCH PUM PŘI REKONSTRUKCI ŽELEZNIČNÍHO NÁDRAŽÍ V ČESKÝCH VELENICÍCH V ROCE 2009

Na konci roku 2008 začala v jihočeském příhraničním městě České Velenice rozsáhlá modernizace železniční stanice. Při stavbě se změní kolejové řešení, vzniknou nová nástupiště s bezbariérovými přístupy a trať získá i moderní zabezpečovací zařízení. Na projekt za přibližně 850 milionů korun většinou přispěla Evropská unie, dalšími milióny se podílí i Český stát. Ukončení celé stavby je naplánováno na polovinu roku 2011. Mezi pyrotechnickou veřejností je dobře známý fakt, že tento dopravní uzel byl na konci 2. světové války několikrát bombardován. Jelikož se zde křižovaly důležité železniční tratě do Vídně, Prahy, Plzně a Lince, bylo na jaře 1945 především zdejší nádraží stále plné vojáků, zajatců i uprchlíků. Navíc ve městě fungovaly velké železniční opravny, které zaměstnávaly stovky dělníků. První bombardéry se nad Velenicemi objevily 23. března 1945 krátce před polednem. Během necelých dvaceti minut celkem 146 letounů B-24 Liberator 55. bombardovacího křídla 15. USAAF, startujících z jihoitalské základny, shodilo na cíl cca 4800 pum s hmotností 50 a 500 kg (více než 275 t). Podle „Reportu“ velícího důstojníka 55. BW, 150 pum dopadlo mimo cíl, dalších 50 pum nebylo shozeno z technických příčin a vrátily se v pumovnicích amerických bombardérů zpět na základnu.

Číslo bomb. skupiny (BG) Počet bombardujících letadel (ks) Čas příletu nad cíl (hod, min) Výška odhozu pum (m) Počet odhozených pum (ks) Hmotnost pumy (lb) 460 39 12,01 6100 1438 100 464 41 11,57 7200 1584 100 645 30 11,52 6900 1060 100 485 36 11,55 6600 720 / 205 100/ 250

Následky byly tragické – zahynulo kolem 150 místních obyvatel a přes 1100 (podle některých zdrojů 1300) vojáků, zajatců, dělníků i uprchlíků v transportech. Zcela zničeny byly železniční dílny i vlastní seřaďovací nádraží, poškozeno bylo nejméně 120 domů souměstí České Velenice – Gmünd. Podle statistik Policie ČR bylo od roku 1945 zajištěno v Českých Velenicích celkem 30 ks leteckých bomb ráže 100 a 250 lb, jeden z posledních nálezů pak pochází z roku 1993, kdy město provádělo výstavbu nové kanalizace. Před budovou nádraží byla tehdy obnažena 100 lb letecká puma, v přilehlé aleji stromů byly nalezeny další pumy o hmotnosti 250 lb adjustované časovými zapalovači řady 123, se zpožděním 2 – 144 hod a antidelaborační zábranou. Likvidace se tehdy prováděla v nedaleké pískovně, v případě 100 lb pumy se „vydlabala“ trhavina (TNT) a puma se odvezla ke zničení na trhací jámu Pražačka ve VVP Boletice. Pyrotechnici Správy Policie ČR Jihočeského kraje vcelku logicky předpokládali, že v průběhu výkopových prací dojde k dalším nálezům leteckých pum a na takovou eventualitu se předem připravili. Po dohovoru s Rychlou záchrannou službou, Hasičským záchranným sborem a Správou železniční stanice policejní pyrotechnik por. Bc. Ladislav Zágiba vytypoval a připravil vhodný prostor pro bezpečné zničení pumy, která by nebyla schopna přepravy. Pro případ odkrytí pumy s časovým zapalovačem upozornil např. i na nutnost zaznamenání přesného času kontaktu s tělem pumy. Dočasné místo pro ničení tvořila dostatečně hluboká nálevka, vybagrovaná za železničním náspem na konci slepé koleje a v bezpečné vzdálenosti. Na tomto místě byly připraveny i dvě hromady písku a železniční pražce, určené k omezení tlakové vlny a případného rozletu střepin. Pro přepravu pumy k místu ničení byl k dispozici malý kolejový bagr s přívěsným valníčkem Začátkem července 2009 skutečně došlo k prvnímu nálezu. Jednalo však pouze o torzo těla americké letecké pumy 100 LB GP – AN M 30, které bylo mechanicky rozbité nárazem na terén. K takovému selhání docházelo poměrně často a příčinou bývala kombinace velké vlhkosti a nízké teploty, panující ve výšce odhozu z pumovnice bombardéru. Vláha kondenzovaná uvnitř zapalovačů zmrzla, znehybnila jejich mechanické komponenty a tím je v okamžiku dopadu pumy na cíl vyřadila z činnosti. Očekávaný okamžik nastal dopoledne 10. července 2009, kdy dělníci objevili hloubce 1,8 m mezi druhým a třetím nástupištěm další předmět připomínající leteckou pumu. Přesně podle provedeného dohovoru byl prostor nádraží, včetně protilehlého parku a sousedící budovy České pošty, okamžitě evakuovány. Musela být uzavřena i lávka, která zajišťuje bezpečný přechod přes kolejiště do firmy ŽOS, v jejíž bezprostřední blízkosti byla bomba nalezena. Povolána byla záchranná služba a Správa dopravních cest z Českých Budějovic. S evakuací od půl desáté dopoledne vypomáhali místní dobrovolní hasiči, o dohled nad nepovoleným vstupem se postarala městská policie, na kompletní zajištění bezpečnosti a evakuace dohlíželi policisté. Na místo nálezu byl přivolán českobudějovický policejní pyrotechnik por. Bc. Ladislav Zágiba, který identifikoval tentokrát selhanou 50 kg leteckou pumu 100 LB GP – AN M 30. Puma byla adjustována hlavovým zapalovačem AN-M 103 a dnovým zapalovačem AN-M 100A1 se zpožděním 0,25 s. Plechový stabilizátor skříňového typu chyběl, k jehož odtržení běžně dochází při zarytí pumy do země. Tělo pumy s dochovaným nátěrem základovou barvou bylo opatřeno třemi závěsnými oky, umožňujícími zavěšení do pumovnic britských i amerických letadel.

Pečlivým zkoumáním byly zjištěny následující příčiny, proč puma při dopadu neexplodovala:

Hlavový zapalovač AN-M 103 selhal v důsledku přetržení pojistného drátu odjišťovacího větrníku, k čemuž došlo patrně již při odhozu z pumovnice bombardéru. Proto nemohlo dojít k vyšroubování jeho fixačního dříku, posunutí větrníku s ozubeným převodem v převlečném pouzdru, vypadnutí pojistných válečků a následnému uvolnění jehlové úderky. Důvodem selhání dnového zapalovače AN-M 100A1bylo přestřižení šroubovacího dříku odjišťovacího větrníku, v důsledku čehož nedošlo k uvolnění jehlové úderky.

Po tomto zjištění bylo zřejmé, že v obou zapalovačích nedošlo k žádnému posunu mechanických součástí a je tedy možné pumu bezpečně přepravit do skladu nalezené munice, nacházejícím se v policejním objektu v Lišově u Českých Budějovic. Puma pak byla z Českých Velenic do Lišova převezena po silnici I/34, přičemž provoz v protisměru musel být kvůli přepravě nebezpečného nákladu omezen. 6. srpna 2009 „českovelenickou“ pumu převzali pyrotechnici Vyšší policejní školy MV v Pardubicích, kde bude po delaboraci sloužit jako pomůcka pro výuku pyrotechniků. Třetí a zatím poslední nález následoval ještě v tomtéž měsíci, tedy v srpnu 2009, kdy bylo odkryto další torzo těla americké letecké pumy 100 LB GP – AN M 30, tentokrát roztržené deflagrací trhací náplně.

Fakt, že již téměř půl roku nebyla nalezena žádná další puma, by neměl být přeceňován. Zrekonstruované nástupiště a nové podchody jsou již v provozu, autor však nemá k dispozici informace, dochází-li v prostoru železničního nádraží ještě k nějakým výkopovým pracím, což je pochopitelně v přímé souvislosti s pravděpodobností dalšího nálezu. Nebezpečí může pocházet i z činnosti německé protiletadlové obrany. V hloubce 30 cm pod dnešní kolejí číslo 13 nalezli později dělníci čtyři truhlíky ostré protiletecké munice. Dále, oficiální americká hodnocení z období 2. sv. války připouští 20 až 30 % selhaných pum na každý nálet, způsobených především zamrzáním zapalovačů. Těmto odhadům odpovídají i podstatně početnější nálezy rozbitých, nebo roztržených těl leteckých pum. Tato skutečnost pochopitelně signalizuje pravděpodobnost nálezu odmrštěných zapalovačů, které nadále obsahují roznětky, zápalky, přenosové, nebo zesilovací slože. A na závěr smutná informace. Dnes 2. června 2010 kdy autor píše tyto řádky, ve středoněmeckém městě Göttingen explodovala letecká puma z druhé světové války a připravila o život tři pyrotechniky. Na bombu stejného typu, vážící 500 kilogramů narazili dělníci v hloubce sedmi metrů pod zemským povrchem již v pátek 28. května 2010. Místní úřady evakuovaly na sedm tisíc lidí z přilehlého okolí a likvidace bomby proběhla bez problémů. Dnes byla nedaleko místa prvního nálezu objevena další. Němečtí pyrotechnici se chystali pumu zneškodnit, vybuchla však předčasně. Kromě trojice obětí má exploze na svědomí šest zraněných. Zdravotní stav dvou z nich je velmi vážný. Je více než 65 let po válce, avšak iniciátory a trhaviny mají stále své nebezpečné vlastnosti, paradoxně ještě znásobené korozí kovových mechanismů, křehnutím skleněných ampulek s kafrem v časových zapalovačích a nevyzpytatelným zcitlivěním zalaborovaných výbušnin. Proto, i v současnosti a ještě více v příštích letech je nutné k nalezené válečné munici přistupovat s maximální opatrností a respektem.

(pyrotechnik kpt. v. z. Karel Ludvík, člen KHL)

Dávno zapomenutá dvacetiletá minulost Klubu historie letectví v J. Hradci

Vše začalo naprosto náhodně, když za mnou na jaře roku 1990 přišel do muzea Franta Šindler, jenž tehdy publikoval v místním týdeníku Štít několik článků a výzev pro pamětníky bitvy nad Jindřichohradeckem z 24. srpna 1944. Velice rychle jsme se spřátelili a shodli se na tom, že máme zájem o stejnou věc. Začali jsme se scházet za účelem dokumentace výše uvedené události a zároveň se věnovali mapování osudů čs. válečných letců. Krátce na to mezi nás přišel Míra Sehnal a Aleš Novák, který přivedl kamaráda „MIGaře“ Petra Pokorného, přidal se k nám i Franta Švehla. Abychom mohli začít dělat akce pro veřejnost, rozhodli jsme se vytvořit zájmové sdružení nazvané „Klub historie letectví v Jindřichově Hradci“. K založení jsme využili památného data 50. výročí ustavení slavné 310. čs. stíhací perutě RAF dne 10. července 1990. V té době naše řady rozšířil můj tehdejší kolega z muzea Zdeněk Roh, který nám dělal prvního pokladníka.

Průkopnickou akcí, uspořádanou ve spolupráci s tehdejším Okresním muzeem v J. Hradci, byla výstava „Českoslovenští váleční letci na Západní frontě“. V rámci ní jsme také připravili první besedu s čs. stíhacími piloty RAF Karlem Šedou a Miroslavem Jiroudkem. Mezi tím jsme navštěvovali pamětníky bitvy nad Jindřichohradeckem a v terénu hledali fragmenty sestřelených letounů z tohoto střetnutí. Výsledkem byla výstava „Letecká válka 1939 – 1945“, kterou jsme uspořádali ve spolupráci s Obecním úřadem ve Strmilově v jejich kulturním domě. Akce měla velký úspěch, a to i proto, že jsme před jejím zahájením v sobotu 24. srpna 1991 na nedalekém hřbitově na stěně tamního kostela sv. Ondřeje slavnostně odhalili pamětní desku devíti americkým letcům, kteří zahynuli 24. 8. 1944 u Vlčic. Akce se zúčastnil tehdejší vojenský přidělenec USA v ČSFR plk. Edwin Motyka. Byla to euforická doba, na kterou se stále příjemně vzpomíná. V té době jsme také uspořádali několik zahraničních zájezdů a výstav, které do našich řad přivedly např. Vláďu Vondrku, Pavla Vránka či Jardu Luhana, Vláďu Volfa, Pavla Krima, Michala Zemana a Zdeňka Krupičku. O několik let později pak přišel Jarda Hrůša, Radek Novák, Karel Ludvík, Jarda Vagala, Jirka Růžička, Michael Šafránek, Vláďa „Bebe“ Běhal, Karel Maršík, Aleš Hazuka, Pepa Nejedlý, Míra Homola a externě spolupracující Jirka a Ivo Šaškové z Prahy + Petr Pokorný se synem Petrem z České Olešné.

V letech 1996 a 1999 jsme do města nad Vajgarem pozvali americké válečné letce, kteří byli sestřeleni 24. 8. 1944 nad Číměří, a kterým jsme v roce 1999 spolu s číměřským Obecním úřadem odhalili na místním kostele pamětní desku. Během dvaceti let činnosti jsme uskutečnili výstavy v Soběslavi, Dačicích, Třeboni a několikrát v J. Hradci, posléze až v Praze – Letňanech či Kovářské v Krušných horách. Samostatně či za spoluúčasti jich bylo celkem devatenáct. V J. Hradci jsme uspořádali více než deset besed s čs. válečnými letci, mezi které patřili např. generálové Jan Roman Irving či legenda bitvy o Francii František Peřina, slavný válečný fotograf plukovník Ladislav Sitenský a mnozí další. Doposud však zaznělo ve městě nad Vajgarem a na území celé České republiky více než dvě stě našich klubových přednášek a besed!

V roce 1994 vznikla myšlenka uspořádat v J. Hradci „Setkání čs. válečných letců“, které se 28. srpna 2010 uskuteční již po sedmnácté. Akce se stala společenskou událostí, na kterou se sjíždí hosté z celé naší vlasti. V červnu 1995 jsme se poprvé vydali na zahraniční expedici po stopách čs. válečných letců a letos jsme v rámci v pořadí již čtrnácté dokumentační cesty ujeli po Evropě autem v součtu více než 66.000 kilometrů! Jako jediní v České republice jsme dokázali zmapovat hroby všech našich válečných aviatiků na území Velké Británie, Francie, Nizozemska, Belgie, Německa a Polska, jejich činnost jsme nedávno dokumentovali také v Itálii, na Sicílii a Maltě. O výsledcích našich pátracích cest vznikla řada novinových, rozhlasových a televizních reportáží. Bezesporu nejlepší z nich je trojice dokumentů pro Objektiv České televize „Za hroby se lvy“ a vzpomínka na českou pilotku Julinku Liškovou, žijící do ledna 2010 v Bruselu, „Setkání v nebi“ z autorské dílny člena Klubu Aleše Hazuky, dále pak šestnáctidílný seriál Českého rozhlasu v Č. Budějovicích „Od Ikara po Remka“, který jsme natočili v letech 2008/09 s redaktorem Martinem Hlaváčkem.

Jsme také velice rádi, že jsme mohli přispět k památným místům v J. Hradci, které se stalo již trvalou součástí oslav státních svátků 8. května a 28. října. Ukázalo se, že Památník letců, vytesaný našimi kolegy z Klubu Mírou Sehnalem a především Karlem Ouporem, který stojí na nábřeží Ladislava Stehny, se stal pro řadu cestovních kanceláří místem turistických zastávek při procházce J. Hradcem. Za jeden z vrcholů naší práce považujeme vytvoření Leteckého muzea, k jehož realizaci jsme po mnoha letech pátrání po vhodných prostorách získali podporu až u vedení města Deštná. Muzeum bylo slavnostně otevřeno 30. srpna 2008 a od té doby již přilákalo přibližně deset tisíc návštěvníků.

Dalo by se psát ještě o mnohém, ale to není hlavním účelem textu. Rád bych v závěru poděkoval svým bývalým i současným kolegům a kamarádům z Klubu za vše, co pro tuto činnost udělali. Omlouvám se jim, že neuvádím všechna jejich jména, ač by si to zasloužili, byl by to dlouhý výčet lidí a nerad bych na někoho zapomněl. Děkuji vedení města J. Hradec za dlouholetou pomoc naší činnosti, vedení Jihočeského kraje za podporu myšlenky vzniku Leteckého muzea, velení místního vojenského útvaru za vynikající spolupráci od roku 1991, neméně přátelům z místního Aeroklubu a především našim rodinám, všem sponzorům i anonymním jedincům, bez jejichž pomoci bychom tuto zájmovou práci dokázali jen stěží realizovat.

(Vladislav Burian, KHL)

Napsal Vladislav Burian, tisk, přečteno 19649x


© 2008 KLUB HISTORIE LETECTVÍ | Všechna práva vyhrazena